Dva životy Jana Palacha

Teploty během tohoto lednového čtvrtka kroužily kolem nuly, a i když nesněžilo, na část Prahy padla mlha tak hustá, že málem zabránila týmu fotbalové Sparty v odletu do Jižní Ameriky. V kině Lucerna dávali Angeliku, ve vinohradském divadle hráli Pygmalion a televize večer vysílala filmovou povídku Bahno. Noviny řešily nedostatek jablek v obchodech, málo uhlí ve školách, „smělý manévr sovětských kosmonautů v kosmu“ i fakt, že v Ústí nad Labem otevřeli první finskou saunu. Ve Španělském sále Pražského hradu začala v devět ráno schůze vedení komunistické strany s běžným programem dalšího neohroženého zlepšování života socialistické vlasti a předseda československé vlády Oldřich Černík ujišťoval na titulní straně Rudého práva veřejnost, že mlčení sdělovacích prostředků o armádách zemí Varšavské smlouvy, které zemi obsadily před necelými pěti měsíci, odpovídá realitě. „Situace“ se přece již „uklidnila“.

Jenže situace se v hloubi neuklidnila a právě ten den měl být i zdánlivý povrchový klid rozmetán na kousky. Dvě a půl hodiny po poledni 16. ledna 1969 se dvacetiletý student historie a politické ekonomie Jan Palach zastavil u kašny Národního muzea na Václavském náměstí. Svlékl si kabát a přehodil ho přes zábradlí, u hromady vytrhaných dlažebních kostek odložil aktovku a dvě plastové nádoby, do nichž si nechal pár minut předtím načerpat čtyři litry benzinu na pumpě v nedaleké Opletalově ulici. Jak jsme se teprve před pár lety dozvěděli ze zpřístupněných dokumentů z vyšetřování Palachova činu, černovlasý mladík v tmavém oblečení pumpaři utkvěl v paměti nejen tím, že si kupoval benzin tehdy neobvyklým způsobem (do plastu), ale taky proto, že byl „hodně bledý“.

Palachova rozrušení si sice všiml pumpař několik desítek minut před činem, své plány ale jinak mladý muž dokázal skrýt před matkou a bratrem, s nimiž se viděl den předtím na pohřbu svého strýce, přáteli a známými i spolubydlícími ze spořilovských kolejí. Jestli byl před činem rozrušený, řada z těch, kdo s ním přišli do styku poté, co se benzinem u muzea polil a škrtl sirkou, zmiňuje pozoruhodný klid a vyrovnanost, s níž čelil bolesti. Přestože se na něm podle svědků velmi rychle vznítilo oblečení i vlasy a hořely jasně oranžovým plamenem bez dýmu, mladík nekřičel, a měl mysl pevně upřenou k cíli, s nímž k tomu extrémnímu kroku přikročil.

Tehdy šestačtyřicetiletá účetní Marta Indrová byla mezi náhodnými svědky, kteří Palacha svými kabáty v horní části Václavského náměstí pár minut po jeho vzplanutí uhasili, a právě jí jako první řekl, že v aktovce u dlažebních kostek zanechal dopis. Paní Indrová psaní vytáhla a začala číst, když však zjistila, že scéna, jíž byla právě svědkem, nebyla nehodou nebo havárií, ale byla „motivována politickou situací“, s úlekem vrátila dopis zpět do tašky a odevzdala vše Veřejné bezpečnosti.

Palach věnoval šíření svého poselství veškerou energii v následujících hodinách i dnech, přestože byl těžce popálený na většině těla a velmi poničené měl i dýchací ústrojí, takže mluvil jen s největšími obtížemi. Přesto opakovaně před zdravotními sestrami i ošetřujícími lékaři a lékařkami zmiňoval důvody, které ho k činu vedly, a zajímal se o to, zda a jaký ohlas vyvolal. Ač se nezdá pravděpodobné, že by bylo po padesáti letech, které tuto středu uplynou od studentova sebeupálení, možné ještě něco nového objevit, doplňují historici v posledních letech do Palachova obrazu další podstatné dílky.

Díky nim před námi stále zůstává vážný mladý muž se silným smyslem pro spravedlnost a čest, syn sokola vychovávaný v úctě k prvorepublikovým hodnotám a lásce k vlasti, ale v jeho obrazu mnohem více vystupuje do popředí rys bojovníka, který vážně zvažoval nejrůznější radikální akce od samotného počátku srpnové okupace a kterého k mimořádnému aktu sebeupálení nejspíš dovedlo až zklamání z nereálnosti ostatních zvažovaných alternativ.

Nebyl to zbrklý čin zoufalce, byl to pečlivě promyšlený akt politického protestu proti pasivitě a lhostejnosti. Jak napsal před padesáti lety filozof Ladislav Hejdánek, Palachův čin nebyl výsledkem charakterových selhání či vad, ale naopak předností. Měl „dost vnímavosti a rozumu, aby viděl skutečnost, jaká je, dost pozornosti a otevřenosti, aby zaslechl výzvu, a dost svědomí, aby si neřekl: co tu já sám mohu spravit?“. A ačkoli Palach neuspěl v tom hlavním, v co doufal, že se mu povede – strhnout k boji i ostatní –, není pochyb o tom, že jeho čin měl smysl a bezprostřední i dlouhodobý dopad.

S pistolí na Sověty

Vpád vojsk Varšavské smlouvy prožíval Jan Palach velmi intenzivně a přímo v pražských ulicích. Jednadvacátého srpna 1968 přijel tento tehdy ještě student Vysoké školy ekonomické (na vysněnou Filozofickou fakultu UK ho přijmou až na podzim) do metropole z rodných Všetat, celý den chodil po městě a diskutoval s vojáky. Pokoušel se dostat na Pražský hrad, ale nakrátko byl zadržen. Jak víme z dokumentů o policejním vyšetřování, doma ve Všetatech dal svůj nesouhlas s okupací najevo malováním protestních nápisů vápnem