Češi a oběť Jana Palacha

Informace představené historiky v posledních letech vykreslují složitější obraz Jana Palacha. Během invaze v srpnu 1968 se ozbrojil pistolí, uvažoval prý také o zorganizování obsazení Československého rozhlasu. To pochopitelně vyvolává úvahy o alternativním scénáři k událostem z ledna 1969. Jak by Čechoslováci přijali případnou radikálnější formu protestu? Pokud tu dráždí slovo „radikální“, protože přece nemůže být nic radikálnějšího než sebeupálení, pak to není namístě. V našich dějinách forma ozbrojeného protestu, případně neozbrojeného, ale třeba ve formě obsazení nějakého prostoru, vyvolává většinou rozpaky, mnohdy pobouření. Akceptovali bychom takového Palacha, anebo bychom ho zahnali nálepkami jako „výtržník“, „zpovykaná mládež“, „co ten ví o světě“…? Zřejmě ano.

Čin Jana Palacha je děsivý a obdivuhodný i po padesáti letech. Jeho síla mimo jiné spočívá právě v onom obětování sebe samého. Kult oběti je Čechům blízký už po několik staletí. Ne že by byli ochotní se většinově obětovat, ale vnímají se jako oběť. A když ji někdo přijme za ně, je to o to silnější.

Jan Palach má a bude mít výjimečné místo v našich dějinách – a v tomto případě je vhodné říct, že i v našich srdcích –, protože nešlo jen o šokující formu protestu. Tehdy byl jasným symbolem definitivního konce jedné éry, jeho čin je předělem mezi nadějí konce šedesátých let a začátkem normalizace. A také připomínkou, že každý si musí vybrat, na kterou stranu se přidá. Zda k oné naději, či naopak zradě demokratických zásad.

Ale tím to nekončí.

Celý jeho příběh, mládí, touha po vzdělání, přemýšlení o společnosti, svobodě, vnímání odpovědnosti za onu svobodu, to vše v sobě nese univerzální hodnoty. Proto je a bude připomínkou naší role ve společnosti. Pokud jsou tu lidé, kteří jsou ochotní za nás obětovat vše, co mají, jak se sami sobě vymluvíme, když neprojevíme o veřejné dění ani minimální zájem?

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, inspirativní čtení vám přeje

Erik Tabery

šéfredaktor