Toxo

Z hotelu ji vyhodili ve dvanáct, tou dobou už byl Luigi dávno v letadle, poté co se políbili ve dveřích, šla si Blanka ještě lehnout, aspoň na pár hodin, venku pršelo, mlha, chladno, autobus měl dorazit až ve dvanáct v noci, co proboha budu celý den v tom dešti dělat.

Kdysi četla román, který se tu odehrával, o pohostinnosti místních obyvatel, na konci zabijí turistu, jeho partnerku zdrogují, nebo naopak, Blanka už si nevzpomínala, ale stejně by dala cokoli za to, kdyby ji nějaký místní oslovil a pozval ji na čaj, na sušenky, do tepla, do jednoho z těch nakřivených obýváků, které viděla z parníku, jenže nic, celé odpoledne myslela jen na Luigiho a jejich společný víkend, vozila se křížem krážem po kanálech, luštila jízdní řády, děsila se, aby ji parník neodvezl na jeden z blízkých ostrovů, odkud by se zaručeně nedostala zpět, leda tak kraulem, mačkala se mezi stovkami turistů s mapou v ruce, psala esemesky, komu se dalo, až dorazila posledním parníkem v osm na hlavní náměstí, kam měl za čtyři hodiny přijet autobus, narazila na dva krajany, vzájemně se podpírali a blili na chodník, pokřikovali na ni, ať se nebojí a jde blíž, že jí neublíží, že s ní chcou jen šukat! hulákal jeden, Blanka utekla na stanoviště taxíků.

Ale proč? vždyť uklízet můžu já sama.

Po tomto prohlášení se Luigi s Rosou rozesmáli, ne že by se plácali do kolen, nepopadali se za břicha, neutírali si slzy, jen se zkrátka při představě, že by Blanka uklízela byt, s chutí zasmáli, jako kdyby…