Vzpomínky za sklem

Ať říkají cokoli, vždycky stejně zůstaneme samy,“ pronese zhruba uprostřed snímku Roma elegantní mladá žena směrem ke své služebné a chůvě jejích dětí, když se v noci vrací lehce podnapilá domů. Právě teď ji a čtyři potomky opustil manžel, zavedený lékař. Mexický režisér Alfonso Cuarón strávil léta vyprávěním příběhů o dětech, které opustili jejich otcové nebo které vyrůstají bez rodičů. Tematicky tak kroužil kolem svého vlastního dětství bez otce. Ve svém nejnovějším snímku, jenž se po vítězství na festivalu v Benátkách vyšvihl na konci právě uplynulého roku na špice žebříčků nejlepších snímků od britského The Guardian po francouzský Cahiers du cinéma a je oscarovým favoritem, obrátil pohled na ženy, které zůstaly. Na svou matku a rodinnou služebnou, která jej vychovala a jíž je celý film věnovaný.

Název je odvozen od movité čtvrti v Mexico City, kde Cuarónova středostavovská rodina žila. Silně osobní snímek je natočen v podmanivém rytmu na širokoúhlý formát ve stejně podmanivé černobílé, která precizně promyšleným scénám z rodinného života, do nichž občas pronikne revoluční kvas mexické metropole roku 1971, dodává snový rozměr i tíhu autenticity. „Vzpomínky vidím jako trhlinu ve zdi, která představuje bolest z minulosti. Snažíme se ji překrýt vrstvami barvy, ale pořád zůstává,“ prohlásil Cuarón loni v deníku Variety. Svoje trhliny v Romě mění v…