Výlet do středověku

Probouzím se chvíli před osmou, se spolubydlící se soukáme z postele a po nezbytné ranní hygieně i do několika vrstev oblečení, které bylo in ve 13. století – i když můj hábit jeptišky se do dnešních dnů příliš nezměnil. Přemýšlím, jaké by to bylo spát přímo na hradě jako ostatní, někteří v dokonale autentickém prvním patře, ze kterého byly všechny moderní věci nemilosrdně vykázány. Určitě bych měla silnější zážitek než v penzionu opodál, ale zdraví je přednější. Hrad je studený.

Po cestě na hrad skoro nikoho nepotkáváme, v pátek dopoledne jsou všichni v práci. Jen děti v blízké základní škole mají předčasné Vánoce z toho, když se v kostýmech hrabeme do  prudkého kopce. Konečně jsme u cíle a klepeme na bránu hradu, kam jsme po několika dlouhých mrazivých minutách vpuštěny. Krmě je také středověká, k snídani je ovesná kaše. K mému velkému štěstí už ve středověku znali kávu, musíme ale čekat, než se ohřeje voda. Zdravím se mezitím s ostatními a ochotná spoluhráčka mi na hlavě upravuje plachetku. Káva chutná v lezavém chladnu jako božská mana, kuchaři se už mezitím pouštějí do přípravy oběda v kotlíku nad ohništěm.

Pak už se přesouváme do hlavního sálu a organizátoři se ujímají vysvětlování, co a jak. Kdo přijel na larp poprvé? Zvedne se několik rukou. Dozvídáme se, že jde o něco jako divadlo bez diváků; hrajeme různé role pro vlastní zábavu a je nutné dodržovat určitá pravidla. Zjišťujeme, jak se zpodobňuje milostná intimita, jak násilí, jak souboj. Používají se měkčené zbraně, reálné ostří je zakázáno. Učíme se historické tance, navštívíme i hrozivě vypadající mučírnu – není ale třeba se bát, i útrpné právo bude používáno jenom jako. Důležitou informací je, jakým způsobem lze přivolat pomoc, pokud jsme zraněni doopravdy, nejen ve hře, a jak lze ukončit celou scénu, pokud nám není příjemná.

Po obědě procházíme nahoře ve věži rituálem, který nás přenese o osm století zpátky. Sotva se stačím rozkoukat, už po mně všichni něco chtějí. Neznámý muž doufá, že jsem tajemná žena, kterou hledá. Z materiálů ke své postavě ale vím, že mužů se bojím a nedokážu s nimi komunikovat – v panice utíkám. Nejsem onou ženou; nakonec její tajemství přesto odhalí blíž, než kdokoli z nás čekal.

To už ale všechny řádové sestry svolává do kláštera přísná abatyše a dává nám za úkol vybrat dva poctivé a bohabojné chudáky, kteří získají privilegium usednout s panstvem ke stolu. Zdůrazňuje, že to musí být počestní lidé, kteří nežijí v hříchu, a upírá při tom na mě významný pohled. Namítáme spolu s dalšími sestrami, že i Kristus se obklopoval hříšníky, aby jim ukázal pravou cestu, matka představená však nechce nic slyšet. Důrazně nám klade na srdce, že s padlými ženami se nemáme nijak stýkat. Samozřejmě že naše novicka se za „padlou ženu“ s mým vědomím vydává ihned poté. Já běžím za svými vlastními cíli, přímo před klášterem ale slyším křik. Přivezli raněného! Rychle hledám obvazy a léčivé bylinky, moje cíle musí počkat.

Řešení různých zápletek, nenadálé zvraty, emocionální rozhovory s ostatními hráči, ošetřování raněných a poskytování léčivých bylinek i hledání léku na vlastní bolavou duši – to všechno se mi protáhne hluboko do noci. Když se vracím do penzionu přes ztichlou, tmavou vesnici, spolubydlící už dávno spí. Je ve mně malá dušička, jsem strašně unavená, ale spokojená s tím, jak se má postava vyvíjí. Snažím se v duchu projít, co všechno musím vyřešit zítra, a už teď v duchu děkuji organizátorům larpu Albigenští 1262 za krásný zážitek, který ve mně zůstane ještě dlouho.

Marie Štefanidesová,

překladatelka