Volím program! Ale jen trochu

Po vyloučení Václava Klause ml. z ODS se rozběhla pestrá debata o tom, jestli je to dobře. Pokud ale odhlédneme od sympatií či antipatií jednotlivců vůči Klausovi, zůstává tu zajímavá otázka. Mají strany od svých členů vyžadovat, aby ctili program? Případně, kolik z toho programu mají ctít?

Dejme si teoretický příklad. Vojtěch Filip se rozhodne vstoupit do ODS a řekne: „Jsem pro parlamentní demokracii, ale navrhuji znárodnění soukromého majetku. Věřím, že jste demokratická strana a necháte mě mezi sebou.“ Měl by pravdu? Jistě, u Klause nešlo jen o to, že porušoval základní programové kroky (byl proti členství v EU, zpochybňoval zahraniční vojenské mise apod.), ale také o způsob projevu a nepodporování kandidátů ODS ve volbách. Nicméně ta „programová“ otázka je zajímavější. Kde je tedy ta hranice, co si členové mohou z programu vybrat k respektování, a co nikoli? A mají pak voliči hádat, jakou část strany vlastně volí?

Dlouhodobě platí, že české politické strany jsou takové, jaké je jejich momentální vedení (mimochodem to platí i o médiích). Podívejme se jen na proměny sociálních demokratů od Miloše Zemana přes Vladimíra Špidlu po Jiřího Paroubka či Jana Hamáčka.

Nabízí se pak úvaha, že jedním z důvodů, proč tradiční strany slábly, je i to, že nebyly pro voliče předvídatelné. Proti tomu by se dalo namítnout, že hnutí ANO je předvídatelné ještě méně, protože tam vše určuje Andrej Babiš. A kdo s ním nesouhlasil, už v té straně prostě není. Ale Babiš je svébytný fenomén, který na voliče funguje víc jako guru než jako politik. On si tedy může dovolit věci, jež by jinému šéfovi nikdy neprošly.

Zprávu o tom, jak to vidí voliči, dostaneme zřejmě brzy. Poprvé už ve volbách do Evropského parlamentu. Bude to napínavé.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

inspirativní čtení vám přeje

Erik Tabery

šéfredaktor