Právo na opravu

Jak se promění náš vztah k věcem? Měl bych jeden tip: prováděcími předpisy k článku 15(1) evropské směrnice číslo 2009/125/EC.

Bývalo dobrým zvykem pokažené věci odnést k opravě. Solventnější společnost si ale navykla, že se zboží dá koupit, použít a vyhodit. Rádio nebo boty přišly o punc dlouhověkosti a správkárny už nepotřebujeme. Celé dětství jsem chodil kolem ševcovské dílny v naší ulici. Aktuálně v ní sídlí posilovna. Novým nákupním zvykům se přizpůsobilo také zboží, které nakupujeme a prodáváme. Řada výrobků se opravit už ani nedá, součástky nelze vyměňovat a přibývá defektů. Průměrná životnost ledniček, praček nebo sušiček se v Německu během jediné dekády zkrátila o rok, ze čtrnácti na třináct let.

Rychloobrátkový život uráží náš smysl pro hospodárnost. Svorně sice nakupujeme a vyhazujeme, ale nelze si nevšimnout, jak nás sériová spotřeba v skrytu duše rozčiluje. Jenomže má také veskrze praktický dosah. Každý nový výrobek počíná kvanty surovin, povrchovými doly nebo toxickými odpady a pokračuje účty, které ekonomika cáluje za import z Asie.

Proto se evropské státy domluvily na novince: každému garantují právo na opravu. Prodávané zboží musí být rozmontovatelné, výrobci musí poskytovat návody a ještě deset let po ukončení výroby také náhradní díly. Během prosince a ledna vznikla první várka pravidel, která se…