Přežil útok na Charlie Hebdo: Nelituju se. A děkuju za to Kafkovi

Francouzský spisovatel a novinář Philippe Lançon jako zázrakem přežil teroristický útok na Charlie Hebdo poté, co mu dvě rány ustřelily kus obličeje. O atentátu, transplantaci tváře a pobytu v nemocnici napsal v nedávné době knihu, za niž dostal francouzskou literární cenu. S Respektem se sešel nedaleko svého bydliště v Paříži a mluvil mimo jiné o tom, jak ho jeden pražský rodák provedl mezi světem mrtvých a živých a pomohl mu vrátit se domů, do toho druhého z nich.

Dopoledne ve středu 7. ledna 2015 vtrhli do redakce Charlie Hebdo v Paříži dva islámští radikálové a začali pálit. Na místě zabili dvanáct lidí a jedenáct zranili. Vy, sloupkař časopisu, jste nebyl mezi těmi dvanácti, ale těmi jedenácti. Víte proč?

Na to existuje asi víc odpovědí. Součástí mé přímé zkušenosti je, že jsem chtěl kreslířovi Cabuovi ukázat jednu knížku o jazzu, a tak, když skončila redakční porada, jsme se nad ní na chvíli zastavili. Kdybych knížku neotevřel a odešel o dvě minuty dřív, ve dveřích nebo na schodech bych narazil na oba vrahy a bezpochyby by mě na místě zastřelili. Snad stokrát jsem to propočítával a vždycky jsem došel ke stejnému závěru.

Útok popisujete na několika desítkách stran ve své knize Le Lambeau (Štěp). Můžete českým čtenářům v krátkosti přiblížit, co se tehdy stalo?

Stál jsem za stolem v hlavní redakční místnosti, povídal si s Cabuem a komentátorem Bernardem, když jsem z chodby uslyšel ženský křik a pak tři hlasité, suché rány, jako petardy. Napadlo mě, že to je asi nějaká klukovina. Pak jsem si všiml Francka, bodyguarda kreslíře Charba, jak se snaží vytáhnout revolver a míří někam do chodby, odkud cizí hlas zvolal: „Alláhu Akbar, Alláhu Akbar.“ Přikrčil jsem se, abych si lehl na zem, a právě tehdy jsem dostal několik zásahů do obličeje, pravděpodobně od odražených střel. Nevěděl jsem to ale, nic jsem necítil, pocit bolesti ke mně dorazil až později. Jasně si pamatuju, jak mi při pohybu cestou k zemi blesklo hlavou, že musím opatrně, abych se neporanil.

Kdy jste zjistil, že jste postřelený v obličeji?

Až když bylo po všem, trvalo to celé dvě tři minuty. Posadil jsem se, opřel se o zeď a vytáhl z batohu mobil, abych zavolal rodině.  A při tom jsem si v odlesku displeje všiml svého obličeje. Tři čtvrtiny byly netknuté, ale tam, kde jsem dřív měl spodní ret, bradu a pravou čelist, zel kráter s roztřepanými okraji z cárů kůže. Vypadal jsem jako obluda. Jako by mi část obličeje uplácalo rukama malé dítě nebo nějaký vyznavač naivního umění.

Jak se cítíte fyzicky dnes, čtyři roky od útoku?

Mnohem lépe, ale pořád nejsem „zkonsolidovaný“, jak to stojí v mojí zdravotní dokumentaci. Čeká mě několik posledních výkonů v čelisti, nemám pořád celou náhradu zubů. Na příští operaci jdu teď na začátku roku, takže letošní výročí 7. ledna strávím stejně jako to předchozí – budu zase chvíli jíst jenom jogurty a polévky a jídlo mi opět bude trochu ubryndávat, než se to zlepší. Docházím pravidelně na rehabilitaci a denně musím dělat speciální cviky na uvolnění obličeje. Vedu celý paralelní život se svými lékaři a léčbou, ale to všichni dlouhodobí pacienti.

Odpočinek beze slov

Atentát i následnou léčbu – sedmnáct chirurgických zákroků včetně transplantace části dolní čelisti z vaší lýtkové kosti – vykreslujete v knize do podrobností a jste velmi detailní také při odborném popisu vaší léčby. Vedl jste si deník?

Nebyl to můj záměr, ale de facto to tak dopadlo. Opakovaně jsem totiž zažil období, kdy jsem nemohl mluvit. To nejdelší, po transplantaci, trvalo přes čtyři týdny. Psaní podrobných e-mailů byl pro mě mnohdy jediný způsob komunikace s rodinou a nejbližšími přáteli. Nutilo mě to být přesný. Terminologická přesnost mi zároveň při psaní knihy umožnila držet si odstup od vlastního zápasu, neutralizovala ho a objektivizovala, což jsem chtěl. Záleželo mi na tom, aby to nevyznělo sebestředně a abych si nestěžoval.

Le Lambeau má přes pět set stran, ani jednou na nich ale nezmiňujete střelce, bratry Kouachiovy, které policie zastřelila dva dny po útoku. Jejich jména přitom naskočí i mnohému českému čtenáři novin. Vy píšete jen o „černých nohách“. Proč?

Protože nejsou součástí mé osobní zkušenosti. Součástí mé osobní zkušenosti jsou dva páry černých nohou, které jsem viděl z místa, kde jsem ležel, obličejem dolů. Jeden pár těch nohou ke mně přistoupil, viděl jsem hlaveň zbraně mířící ke mně dolů, slyšel jeho dech, zaváhání, možná, jestli mě má dodělat, a pak ty nohy zmizely z mého průzoru. Nevracím se k bratrům Kouachiovým, protože mě nezajímají. Moje kniha není žurnalistika. Jediný moment, kdy o nich mluvím, je, když se vyrovnávám s argumenty lidí, kteří se snažili pochopit motiv jejich činu. Slyšel jsem debatu těchto pseudointelektuálů v rádiu, když jsem ležel v nemocnici, a proto o nich píšu. Jsou součástí mé přímé zkušenosti, a tím pádem knihy. Osobní prožitek je pro mě rozhodující kritérium pro psaní a je jedno, jestli jde o román nebo jinou formu literatury.

Přečtu vám jeden úryvek z knihy: „Otevřel jsem nejprve levé oko a před sebou uviděl zakrvácenou ruku. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, že je to moje ruka. Oko pokračovalo dál k nehybnému tělu zhruba metr přede mnou. Stoupalo po jeho boku až k místu na hlavě, kde mezi vlasy vytékal z lebky mozek toho muže, kolegy, kamaráda, jehož kostkované sako jsem poznal. Bernard je mrtvý, pomyslel jsem si.“ Takhle naturalisticky popisujete řadu věcí. Stanovil jste si nějaké limity, co už nebudete sdělovat?

Stanovil. Ale jiné, než možná čekáte. Souvisí s mojí předchozí odpovědí. Řekl jsem si, že nebudu psát o věcech, které jsem osobně nezažil nebo neviděl. Rok po atentátu jsem si přečetl rozsáhlou policejní zprávu o útoku a vím přesně, kde kdo ležel, jak vypadala tvář každého jednotlivého kolegy zohyzděná střelbou zblízka. Já jsem ale ze svého místa viděl jen někoho a jen něco a to popisuju. Nepíšu o tom, co jsem neviděl nebo na co si nepamatuju. To by mi přišlo obscénní. Naopak přesně popsat Bernardovu hlavu bylo pro mě naprosto stěžejní.

V čem přesně spočívala ta stěžejnost?

Je to vstup do všeho, co následovalo. Do světa poté, do toho, kým jsem teď, do našeho hovoru teď a tady. Tehdy při pohledu na Bernardův vytékající mozek mi definitivně došlo, že se stalo něco nevratného, co navždy všechno změní. Byl to obraz, který jsem měl neustále před sebou, kdykoli jsem v prvních dnech v nemocnici zavřel oči, dlouho to byl můj jediný sen. Nezmínit ho by byl podvod na mně i na čtenáři.

V jednom z mála rozhovorů jste řekl, že vám náročnou léčbu, osm měsíců na nemocničním lůžku, pomohla překonat kniha Franze Kafky Dopisy Mileně. Proč právě ta?

Přinesla mi ji do nemocnice krátce po atentátu jedna kolegyně z deníku Libération. Když přišla, byl jsem zrovna na sále a neviděli jsme se. Nechala mi knížku vedle postele a já jsem ji později s vděčností otevřel. Dopisy zrovna vyšly v novém překladu, knížka voněla a okamžitě mi připomněla moji zálibu ve čtení, moji práci, můj život před atentátem. Tón a slova Franze Kafky mě očarovaly, i když jsem jim často hned nerozuměl. V té době jsem každý třetí čtvrtý den odjížděl na operační sál, byl jsem víceméně nepřetržitě pod vlivem morfia a měl jsem pocit, že se pohybuji mezi světem mrtvých a světem živých. Kafkův hlas mě tím meziprostorem provedl. Začal jsem si do knihy psát poznámky a jedna z prvních pasáží, kterou jsem si podtrhl, byla tato jeho slova z května 1920: „To pekelné mučení spočívá v tom, že budeme zpětně hodnotit vlastní život, přičemž nejhorší nebude pohled na naše zjevná selhání, nýbrž na činy, které jsme tehdy považovali za jednoznačně správné.“ Díky Kafkovi jsem plně pochopil, že nesmím být vůči sobě shovívavý, nemám se litovat a ani si stěžovat.

Co všechno útok změnil ve vašem každodenním životě? Když jste například venku na ulici a naproti vám jde Arab, máte strach?

Teď už moc ne. Ale měl jsem, zhruba dva roky to trvalo. Jednou v metru si vedle mě, na jediné volné místo, sedl mladý Arab a mě pohltila naprostá panika, že si na těle odpálí bombu, jakmile se rozjedeme. Klepal jsem se jako osika a říkal si – teď to nastane, teď mě dodělá. Váhal jsem, jestli na poslední chvíli nevystoupit, ale zároveň jsem se snažil ten strach kontrolovat. Můj mozek říkal – nikam nejdeš, seď tady, vykládáš nesmysly. Zůstal jsem sedět a vystoupil pak na svojí stanici naprosto vyčerpaný. Nerad jsem proto pohyboval v místech, kde bylo víc lidí. Teď je asi tou hlavní změnou to, že jsem opustil svůj socioprofesní život. Jinak řečeno, téměř vůbec nedocházím do médií, do kterých píšu, a nechodím ani ke svému nakladateli. Většinu pracovních záležitostí vyřizuju z domova po e-mailu nebo po telefonu.

A důvod je, že se stále necítíte venku na ulici komfortně?

To ne, ale vyčerpává mě to. Porady, obědy s kolegy, schůzky, to všechno je pro mě zátěž, protože musím mluvit, hýbat transplantovanými tkáněmi. Když delší dobu mluvím, cítím únavu. Musel jsem teď napsat jeden dlouhý článek, a když jsem už za tmy skončil, cítil jsem se strašně odpočinutý a uvolněný. Bylo to tím, že jsem celý den neřekl jediné slovo. Takhle, v tichu, je mi teď nejlíp – když píšu, když hlídám svého novorozeného syna, když jdu běhat. Zkrátka když nemluvím.

V nemocnici se u dveří do vašeho pokoje střídali nepřetržitě čtyři ozbrojení strážci. Teď jste přišel bez bodyguardů a sedíme v kavárně otevřené do ulice. Už nejste cílem teroristů?

Osobní stráž už nemám, protože policie usoudila, že k tomu není důvod, a já jim plně důvěřuju. Pozvali si mě po mém odchodu z nemocnice a dali mi několik rad, kterými se řídím. Přestěhovali jsme se do jiné čtvrti a snažím se být nenápadný. Jen výjimečně se účastním veřejných akcí, neukazuju se v médiích, v mojí knize nenajdete žádné mé životopisné údaje ani moji fotku. A nechodím, na přímé doporučení policie, do televize. Do žádné.

Kdybych tedy nebyla z časopisu, ale z televize, odmítnete mě?

Ano, odmítl bych vás. Nedávám televizní rozhovory. Udělal jsem zatím jen jedinu výjimku, když jsem v listopadu 2018 přebíral literární cenu. Bylo to poprvé od atentátu, kdy jsem se objevil před televizními kamerami a nechal jsem se fotit. Trvalo to ale jen pár minut a převzal jsem za tenhle moment odpovědnost.

Kompromis, ne boj

Zkušenost na hraně samotného fyzického přežití člověka většinou změní. Víte už, zda, a případně jak, jste se změnil vy?

Cítím, že hůř snáším násilí v jakékoli formě. V podstatě se nedívám na televizi a svůj účet na Twitteru jsem z veřejného změnil na soukromý, abych omezil kanály, jimiž do mého života proudí agresivita. Byl jsem vždycky levičák, ale nikdy jsem nebyl revolucionář, protože odmítám násilí. Nahání mi strach, a tohle se po útoku zdůraznilo. Proto jsem nesympatizoval se „žlutými vestami“, přestože vím, že zejména pro lidi na venkově je auto často posledním vyjádřením svobody. Lídři „žlutých vest“ mluvili o „nenávisti“ vůči Macronovi, o „odplatě“, o tom, že by měl „viset“. Já k Macronovi a politice, kterou vede, necítím žádné zvláštní sympatie. Ale ještě víc mi vadila slova, která používali lidé v ulicích. Demokracie přece znamená také to, že nespokojenost bude vyjadřována nenásilnou cestou. Že kompromis, ne boj, bude hodnotou.

Značně agresivní slovník a ostré vtipy jsou typické také pro Charlie Hebdo. Tady vám to nevadí?

To je něco jiného. U Charlie Hebdo je to tradice, kultura, a ti, kdo si jej kupují, rozumějí jeho humoru. Karikatura, ta skutečně dobrá, píchne, je tvrdá, ale má i druhý plán, který ten první odlehčí. S tímhle měl časopis problém v době své tragické slávy po 7. lednu 2015. Začali jej najednou hodnotit lidé, kteří nerozumí satiře, kterým je politická karikatura cizí a oni tak zůstali uvěznění v tom prvním plánu kresby.

Charlie Hebdo prodával v prvních týdnech po atentátu miliony výtisků, později spadl na několik desítek tisíc týdně. Jak se časopisu teď vede?

Krok za krokem nachází novou rovnováhu, s novými karikaturisty, s novými redaktory. Ale je to tvrdé. Časopis musel změnit adresu, sídlí na utajovaném místě a budova je nepřetržitě hlídaná. Několik členů redakce musí mít čtyřiadvacet hodin denně ochranku a to všechno jde na vrub časopisu. Výnos z téměř každého druhého prodaného výtisku spolknou náklady na bezpečnost. Charlie Hebdo má navíc dlouhodobě jednu specifickou nevýhodu: je to levicový časopis, valná část levice ho ale odmítá. Zejména členové jejího radikálního spektra napadají Charlie kvůli tomu, že si utahuje z islámu - náboženství chudých, zranitelných lidí, které je třeba chránit. Nejsou schopni vidět, nebo si odmítají přiznat, že Charlie má silnou antiklerikální tradici, dlouho si bral na paškál katolickou církev a v duchu této tradice pokračuje v případě islámu. Opakovaně levici za tohle selhání kritizuju, protože přispívá k nenávisti vůči nám, která dosáhla svého vrcholu 7. ledna 2015.

Proměnila se francouzská satira následkem útoku jako celek?

Z velmi nenávistných reakcí na obsah čísla čas od času cítíme s kolegy z Charlie, že je čím dál těžší uchopit aktuální dění žertem, udělat si z něčeho vážného legraci. Nepřipisoval bych to ale jen atentátu, ale směsi dlouhodobých ekonomických a sociálních krizí ve Francii, pocitu řady lidí, že ztratili kontrolu nad svým životem v současném globalizovaném světě, a to všechno prolité sociálními sítěmi, které zabíjejí respekt před komplexností věcí, před uměřeností. Francouzská společnost si vypěstovala přecitlivělost vůči okolnímu světu a málokdo se chce smát úplně všemu. Je to špatné pro satiru, ale je to tak.

Po lednu 2015 už Charlie Hebdo nikdy nekarikoval islám na své titulní straně. Proč? Ustoupili jste tu přecitlivělé společnosti, jak říkáte?

Dá se to tak říct. Ale ten hlavní důvod byl prozaičtější – výhrůžky smrtí vůči Charlie pokračovaly i po atentátu. A ne jedna, bylo jich relativně hodně, téměř každý týden nová. Ten časopis, lidé v něm, jsou pod extrémním tlakem a chtěli se jen vyhnout další tragédii. Navíc redakce skutečně nechtěla dát za pravdu těm – podle mě hlupákům –, kteří tvrdí, že Charlie Hebdo je protimuslimský, protiarabský časopis.

Poslední karikaturu proroka Muhammada nesla titulní strana Charlie Hebdo týden po atentátu. Je na ní plačící prorok a vedle něho bublina: „Vše odpuštěno, já jsem Charlie.“ Vy jste přežil, děláte stejnou práci jako doposud, s knihou slavíte úspěch a nedávno jste se poprvé stal otcem. Je tedy „vše odpuštěno, já jsem Muhammad“?

Ne, není, protože nemám co odpouštět. Násilí, ke kterému došlo, bylo tak nezměrné, že se vymyká individuálnímu odpuštění. Necítím vůči bratrům Kouachiovým žádnou nenávist, ale jsou mrtví, takže ani není komu odpouštět. A ať už je to jakkoli, odpuštění musí předcházet dialog. A o ten, myslím, nebyl zájem.