Dopis z New Yorku

Uvidíme se v sobotu – tedy pokud bude náhodou jezdit ,Efko‘.“ Výluky a opravy metra, zvláště o víkendu, se v New Yorku staly natolik rutinními, že je prvotním instinktem s ním spíš nepočítat. Spolehlivost metra se však drasticky zhoršila i během týdne a město má nyní ze všech větších systémů hromadné dopravy na světě největší zpožděnost.

To postihuje citelně například nižší zdravotnický personál, který musí na směny dorážet ze vzdálených čtvrtí včas, ale současně nevydělává dost na to, aby ze zastaveného metra několikrát do měsíce mohl přestoupit na taxík. Rozzlobení pasažéři natáčejí dopravní kalamity a vyvěšují je na internet. Média nedávno zdokumentovala příběhy ženy, jež odešla z dobrého zaměstnání, jen aby už nemusela dojíždět, rabína, který panikařil v metru, neboť uvízl pod zemí na tak dlouho, že se bál, že nestihne šabat, a také pasažérů, již v zoufalství začali ve vagonu sborově zpívat. Stovky cestujících uvízly také loni v létě v rozbité soupravě v tunelu na hodinu bez větrání a zapařená okénka a masa těl snažících se drásat zoufale ven jistě může posloužit jako námět na filmový horor.

Bylo to vždycky tak? Ani náhodou. Úroveň podzemky vzrůstala a upadala jako horská dráha, ale většinou vypovídala o tom, co se dělo nad zemí. Třeba v sedmdesátých letech ve vagonech, stejně jako v ulicích, zuřila kriminalita, a kdo se mohl dopravovat jinak, tak to učinil. V osmdesátých letech přišly velké investice a ekonomicky silnější devadesátá léta zažila metro v té nejlepší…