Konečná
… zase jsem nesledoval slavná výročí v kalendáři.
V klidu jsem pil pivo U Modrý štiky.
Přítelkyně se ptala, jestli posedím, nebo jedu domů.
– Nevim, odpověděl jsem.
Zavolala z budky před lokálem. Do odposlouchávanýho telefonu. Řekla asi, že sedí se mnou atd.
Za pár minut po jejím odchodu se objevili kliftoni. Bouchací parta.
Výčepnímu zakázali točit a u mě hledali zbraně. Zase jsem žádný neměl a mladej Ungr, co měl u sebe meč, už taky vodešel.
Pak to bylo rychlý. Odvoz za roh do Konviktský. Byl zrovna předvečer Vítěznýho úno – úno, jak kdysi v nadšení vykřikl na Letný jeden z našich lídrů. Zřejmě mu vypadlo „r“. Příště to bude třeba „ú“. Mně poslední dobou dost často vypadávají zuby, zvlášť když se snažím výrazně vyslovovat.
V CPZ, tedy v cele předběžnýho zadržení, už byl velkej silnej chalan. Ptal se, co mám.
– Jsem chartista a zejtra je Vítěznej únor.
– Ty seš kartista?
– Ne, chartista.
– To sem teda eště neslyšel. A hrajete ferbla, nebo voko?
– My jen posíláme dopisy vládě, když tu něco neštymuje…
– Jo, vydíračky!
Nechal jsem to tak, jak to chtěl chápat.
– A co ty?
– Já vodkroutil patnáctku na Kartáči za pokus vo vraždu a teď mě to čeká znova.
Chtěl si povídat, zastavit se to nedalo.
Maminka ho jako malýho vodložila do děcáku. Hned v osmnácti si šel sednout za nějakou čórku. Nic neobvyklýho.
Když vylez, potkal paní, co se matce hodně podobala. Svalil ji v průchodu, dal jí nůž na krk a vrčel…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
