Žlutá vzpoura

Karim to ještě neví, ale jednou z něho skoro jistě bude „žlutá vesta“. Dnes je mu šestnáct, opírá se o soustruh v jedné z dílen školy Druhá šance na okraji severofrancouzského města Amiens a poslouchá instrukce. Až odtud za rok odejde a najde si práci, jako jednu z prvních věcí si bude muset koupit auto. Bez něho se tady v Pikardii skoro nedá žít. Hustá autobusová síť mezi obcemi prořídla, když se v devadesátých letech zavíraly zdejší textilky a kraj se vylidnil. Rychlovlaky sem nejezdí; Paříž je daleko na každodenní dojíždění za prací, ale příliš blízko na to, aby se státu vyplatila výstavba nového koridoru TGV. Karim dostane minimální plat, což je v Pikardii zároveň ten nejběžnější, a na konci měsíce bude mít co dělat, aby vyšel s penězi. Když se zdraží nafta, bude v úzkých.

Jeho starší kolegy právě to vyhnalo blokovat kruhové objezdy na okreskách a později pískat pod Vítězným obloukem v metropoli. Nečekané násilí, které protest „žlutých vest“ provázelo, a zároveň vysoká podpora jejich požadavků ponořily Francii do nejhlubší politické krize od nástupu Emmanuela Macrona – tedy prezidenta, který pochází právě z Amiensu.

Je to jasné?!

Ona je čtyřicátnice, profesionální hráčka na akordeon, on třiatřicetiletý řidič kamionu. Každý pochází z jiné části Francie a donedávna se jejich životy míjely. Pak si začátkem října Jacline Mouraud na Facebooku pěkně od plic ulevila, že už má „plné zuby vládních blbostí“ a jestli jí Macron zaplatí dodatečný účet u pumpy, protože…