Kubánský sport

Ráno, kdy jsou ulice ještě docela prázdné, je to jen „Bůh ti žehnej“ od pár staříků. Při snídani v dělnickém bistru už bez obalu zírají, ale neřeknou nic; od hlavy k patě si měří kůži, která na první pohled není zdejší. Den se rozbíhá, teplota stoupá a kubánští muži si ještě vybírají ospalky z koutků očí. Přesto si na zastávce několik z nich neodpustí „krásné oči“ nebo „fešandu“. Zakrývám si ramena. „Pěkná.“ „Nádherná.“ Děkuji za váš názor, páni taxikáři. Ale nežádala jsem o něj.

Kdyby člověk věřil všem lichotkám, musel by se považovat během procházky Havanou za neodolatelné stvoření. Jenže tady se nejedná o lichotky a slyšet tohle všechno postéprvé unavuje. Krása je relativní a muži vás tu opěvují držíce za ruku svoje partnerky, takže víte, že to nikdo nemůže myslet vážně. Tuhle hru tu hrajou všichni. Staří, mladí, bohatí, chudí, bílí i černí a  taky kdokoli mezi tím.

Zapředu hovor s mladíkem, který mě oslovil ve frontě na karty na připojení k wi-fi ve veřejných parcích. Prý koktejl a tanec, nabízí mi. V budově usedá příliš blízko mě na plastovou lavici a komentuje to slovy – to je asi osud. Spíš smůla, odpovídám. Zmlkne. Zvítězila jsem. Po pár dnech a mnoha pokusech se mi povedlo konečně někoho urazit. Je to totiž téměř nemožné. Ať už na komplimenty, narážky a nestydaté nabídky řeknete cokoli, vždy mají odpověď. Když je okřiknete, nazvou vás lesbou. Proč to dělají? Vyjadřují tím svou mužnost, agresivní heterosexualitu lovců, uplatňují tak svoji sílu, dominanci? Tím, že vás degradují na kus pěkného masa, ale pořád jenom masa, z vás udělají objekt ke konzumaci.

Stojím v další frontě, tentokrát na výměnu peněz. Přichází muž a slibuje mi zaručeně lepší kurz. Když odmítnu, začne mi nabízet něco jiného: udělal bych ti děti. Koukni na moji kůži, koukni na tvoji. Měli bychom nádherné míšence, chceš? No tak, víš, jaká by to byla krása? Ani se na tu krásu neodvážím pomyslet, mohla by se mi z ní zatočit hlava. Do hry tak vstupuje i moje barva. Ačkoli některé Kubánky a Kubánci mají stejně modré oči a světlé vlasy. Celou dobu to chápu. Tu touhu dostat se mimo ostrov, poznat něco, o čem skoro všichni tvrdí, že je lepší. Oni nevědí, že v mnoha ohledech možná je a v mnoha možná ne. Kdo jsem já, abych to soudila? Já bych se tu jen chtěla projít po ulici, aniž bych se musela pořád snažit zakrývat v tomhle příšerném vedru. Už tohle ve mě vyvolává pocit nesvobody. A té je tady víc než dost i bez kontroly mužů nad ženami.

Usedám do taxíku, hraje reggaeton. Představa Kuby jako země, kde se z každého druhého okna line živá salsa, je romantická. Je to reggaeton, co zní v ulicích. Hudba, která prezentuje ženy jako bytosti, které touží po sexu buď s interpretem písně, nebo s kýmkoli jiným. A i když po něm netouží, tak jim je v písních poskytnut. Tuhle hudbu pouštějí rodiče dětem, hraje ve veřejné dopravě, v restauracích. Dívky se natřásají do rytmu písní, které je možná, až vyrostou, odsuzují k domácímu násilí. A nejen tomu domácímu. Protože to nejsou pouze písně, ale celý kulturní systém podmanění ženského těla, který tu přežívá.

Přestávám se divit. Tomu, že přede mnou teenager v parku masturbuje, že dostanu v autobuse nechtěný polibek. Všechno je mi to bytostně nepříjemné, ale i já jsem se na Kubě naučila proti tomu příliš nebojovat s vědomím, že se brzy vrátím domů. Máme se ale u nás lépe? Podobné násilí sice není vyslovené, ale je v naší společnosti přítomné – a někteří čeští politici hlásají názor, že místo ženy je hlavně doma, u dětí. A tak se vracím dusnou havanskou nocí a ptám se sama sebe: Proti čemu a komu je jednodušší bojovat?

PAVLA RYPÁČKOVÁ,

datová analytička