Vaše místo je támhle

V 6.20 zvoní budík. Probouzíme se do nepříjemně studeného prosincového rána na izraelském severu. Už posedmé přichází období, kdy Čechům závidím ústřední topení, vytápěné veřejné prostory včetně dopravních prostředků a izolované budovy. Když v 7.05 odjíždí čtyřletý Daniel do školky, začínáme se s dvouletým Nevem chystat na moji pravidelnou pondělní návštěvu úřadu práce. Musím tam být mezi 8.30–9.30, takže nezbývá než se těch pár kilometrů do Akka kodrcat půl hodiny v ranní zácpě. Automat mi opět nedokáže ověřit otisk ukazováčku, přestože při posledních dvou návštěvách už určitě přikládám ten správný. Úředník se pobaveně zasměje mému požadavku na práci programátorky na poloviční úvazek. Poznamená, že v tomhle oboru to je spíš na jeden a půl úvazku, ale potvrdí mi návštěvu a za dvě minuty jsme venku. V pozici nezaměstnané jsem se neocitla dobrovolně, ale když už se to stalo, rozhodla jsem si to užít a střihnout si tu tak trochu českou mateřskou. Jedná se o v Izraeli velmi neobvyklou situaci, děti se běžně zařazují do vzdělávacího systému už ve věku půl roku až rok.

Počasí se vybralo dost na to, abych prcka mohla vzít na hřiště. Cestou se ještě stavíme pro benzin. Ve chvíli, kdy sahám po čerpadle, přiskočí Arab ve středních letech pracující jako obsluha benzinky a s úsměvem, ale důrazně mě směruje zpátky na sedadlo řidiče: „Dámo, vaše místo je támhle.“ Možná lehce šovinistickou poznámku přijímám s povděkem a odevzdávám mu kreditku. Zatímco si na telefonu projíždím Facebook, pán za mě obslouží platební automat u stojanu a podle mých instrukcí načerpá plnou. A jedeme. Teda skoro. Na první křižovatce prošvihneme zelenou, protože se ani jeden ze dvou pruhů nepohne. Vedle sebe stojící řidiči si totiž nutně museli vyměnit přes otevřená okénka pár informací a holt se to za tu červenou nestihlo…

Klouzačky, kolotoč a sběr pekanů v přilehlém mošavu prcka unaví dost na to, aby po dvou minutách jízdy autem spokojeně usnul. Moje každodenní fitness aktivita, přesun jedenáctikilového broučka z auta do kočáru a patnáct schodů s kočárem nahoru do domu. Tahle dřina za až dvě hodiny poledního klidu ale rozhodně stojí. Čas relaxovat u počítače s kávou a koblihou, které se už pár týdnů na znamení blížící se Chanuky objevují v sortimentu většiny supermarketů – i toho v sousední arabské drúzské vesnici, kde obvykle nakupujeme.

Ve 14.15 mi taxík přiveze zpátky ze školky čtyřleťáka a od té chvíle co minutu řeším bratrské spory. Naštěstí se kolem čtvrté vrací manžel ze školy a roli rozhodčího v ragby přebírá on.

V 18.00 přichází chůva, která nám jednou týdně večer hlídá prcky poslední dva měsíce. Na příště už si musíme najít jinou, tuhle naverbovali na dva roky na vojnu – standardní situace u všech hlídaček dětí před blížícím se osmnáctým rokem. Armáda je tu na tři roky pro chlapce a dva roky pro děvčata. Většina národa si je plně vědoma, že jen Bůh nás neochrání, že.

Odjíždíme s manželem na tříhodinovou lekci Tóry, protože jsem momentálně v procesu gijuru – konverze k judaismu. Cestou při kontrole SMS udiveně čtu, že mi za měsíc končí platnost pasu a mám si jít udělat nový. Podobně překvapená jsem byla před pár měsíci v létě, když nám volali z vodáren, že máme divně navýšenou denní spotřebu nad průměrem, jestli jsme někde nenechali něco puštěného. Ano, nechali… Nebo když nám v supermarketu, kam nechodíme úplně často, oznámili, že účtenku za nákup poslali na mobil. Jo jo, velký bratr se dívá, vždy a všude. A tady víc než jinde.