Konec politiky

Češi jsou na krok od vzniku vlády, která bude mít výjimečné postavení v našich novodobých dějinách. Ani po usilovném přemýšlení totiž nelze říct, co to má být za kabinet. Jaká je jeho idea? Proč vlastně vzniká a co je jeho cílem?

Tvoří jej hnutí ANO, které ani po sedmi letech v politice nelze jasně programově určit. Respektive program je to, co si myslí předseda Andrej Babiš. Pak jsou v něm sociální demokraté, kteří netuší, co vlastně chtějí. Ve vedení této strany jsou dva nesourodé proudy, jež se shodly hlavně na tom, že potřebují být u moci. A pak tu máme komunisty, stranu nostalgických bolševiků, kteří sledují stejně jako při svém vzniku v roce 1921 jediný cíl: dostat se nějak k moci a potom pracovat na oslabování systému.

Programově jde o nekompatibilní strany, všechny tak spojuje jediné – vědomí, že prostě musí být u moci, protože to je jejich jedinečná a v případě ČSSD a KSČM možná jediná šance na přežití.

To není dobrý předpoklad pro vládnutí. Zoufalí lidé dělají zoufalé věci. Je také pravděpodobné, že absence společné ideje či programu povede k tomu, že se bude hledat jiné vládní pojítko a tím je moc. Dojde k parcelování vlivu v zemi.

Budoucnost neznáme a může nás překvapit, v případě této vlády jedině pozitivně. Následující text není pokusem o věštbu, ale snahou o zachycení rizik, jež jsou s vládou ANO, ČSSD a komunistů spojená.

Zeman využil příležitost

Za pár dní uplyne přesně dvacet let od podpisu tzv. opoziční smlouvy mezi Václavem Klausem a Milošem Zemanem. Dva do té doby vyhranění nepřátelé se spojili proto, aby si rozdělili moc ve státě a omezili vliv menších stran a tehdejšího prezidenta Václava Havla. Neřešili ani tak lepší správu země jako spíše rozdělení vlivu ve všech koutech státu. Naplánovali i změnu volebního systému, pravomocí prezidenta či centrální banky. Kdyby nezasáhl zejména Ústavní soud a následně pak voliči, změnil by se tuzemský systém k nepoznání.

Mocenský a nikoli programový základ pro vládnutí se dá čekat i od chystaného kabinetu. Jeho práci budou určovat Andrej Babiš, Miloš Zeman, Vojtěch Filip a ze zálohy jistit Tomio Okamura. Nezmínění šéfa ČSSD Jana Hamáčka tu není náhodné. Jeho strana je pouze do počtu, protože má málo poslanců, slabého šéfa a nejednotné vedení. Zejména křídlo za Jiřím Zimolou cítí silnější loajalitu k Miloši Zemanovi než k vlastní straně. Předseda Hamáček brzy zjistí, že nedokáže zabránit ani věcem, které se mu silně nelíbí. Zejména, pokud nyní akceptuje Babišovo nečekané rozhodnutí, že nechce Pocheho (ČSSD) za ministra zahraničí. Jakmile se Hamáček ocitne ve vládě, bude muset pod tlakem snést vše a vydržet až do konce, aby strana nemusela přiznat, že se rozhodla špatně,  když vstoupila s Babišem do vlády.

Dominantní role připadne Zemanovi. Období po parlamentních volbách zvládl mistrovsky. Ani na chvíli nedopustil, aby se byť teoreticky začalo debatovat o vládě bez Babiše. Toho si pak v klidu navedl k tomu, že jej šéf hnutí ANO musel podpořit v prezidentských volbách, protože bez Zemana by mu hrozilo, že se ocitne sám a opuštěný v koutě. V době, kdy je premiér pověřen, ale ještě nemá důvěru parlamentu, je prezident klíčová osoba. Pouze on může šéfa vlády korigovat. A to Zeman nedělal, jen posiloval svůj vliv, naznačoval, co chce, koho chce a nechce. Premiér mu poslušně naslouchal.

Andrej Babiš chce být úspěšný a ještě víc chce, aby byl za úspěšného považován. Vzhledem ke své minulosti, chování, střetu zájmů, dominanci a spolupráci s KSČM však bude velmi těžko získávat sympatie svých kritiků. A čím víc se bude ocitat pod tlakem, tím silnější bude jeho averze k nim.

Když byl dotázán na demonstrace proti němu, odpověděl novinářům: „Mě mrzí, že ty lidi jsou zfanatizovaný. Že v podstatě jsou ochotni i ničit majetek, jako včera tam polili schody Jihočeského muzea černou a červenou barvou. Jsou možná ochotni fyzicky i mi ublížit a tam mě čeká paní s lampačem a řve na mě, že korumpuji nevím koho, a když se jí ptám, proč není v práci, tak říká, že je důchodkyně, a já říkám, ale my vám navyšujeme důchody téměř o tisíc korun, tak ona to nazývá jako korupci, tak to jsou jako samozřejmě nesmysly a mě to mrzí. Takže já bych strašně rád přesvědčil tyto lidi, že se mýlí a že my potřebujeme tady klid na práci, a pokud mi dají šanci je přesvědčit, že se mýlí, tak to rád udělám.“

Tento výrok je důležitý hned z několika důvodů. Zaujme svou téměř bolševickou dikcí, kdy jsou lidé s jiným názorem líčeni jako fanatici, kteří ničí majetek. Především nám ale naznačuje to podstatnější: Babišovi ani po tolika letech nedošlo, že části společnosti prostě nikdy nebude stačit jen zvýšení přídavků či penzí. Ostatně ono navýšení si zaslouží za svou práci, nemají důvod být za ně vděční politikům. Ale zejména, někteří se prostě nesmíří s tím, že jim vládne někdejší spolupracovník StB, který se po roce 1989 zapletl do řady politických kauz  a dnes se nachází v gigantickém střetu zájmů.

Klíčová otázka zní: Jak se Babiš zachová, až zjistí, že tyto lidi prostě nepřesvědčí? Obrátí se ještě víc k těm, kterým výše popsané nevadí? Tedy ke stoupencům KSČM, SPD a dalším podobným uskupením? Přimkne se ještě víc k Miloši Zemanovi s myšlenkou: Nemůžu-li zpívat s anděly, musím výti s vlky?

Jaká bude vláda

Vraťme se ještě ke srovnání s opoziční smlouvou. Oproti situaci před dvaceti lety nemáme prezidenta, který by mocenskému plánu čelil. Je tu ale Senát, kde nemá vláda většinu. A změny ústavy nebo volebních pravidel lze prosadit jedině za souhlasu obou parlamentních komor. To je důležité.

Jiná je i mediální situace. Tehdy byla vlastně všechna média „opoziční“, velice kritická, se silnými investigativními týmy. Dnes řadu nejvlivnějších médií vlastní předseda vlády osobně, takže má klid. Naopak se bude s velkou pravděpodobností opakovat útok na Českou televizi a Český rozhlas, jen tentokrát v sofistikovanější podobě. Vládní strany pomalu – a bez větší pozornosti – přebírají kontrolu v radách veřejnoprávních médií, takže budou mít brzy přímý vliv na ředitele těchto institucí.

Existuje také velké riziko, že s Andrejem Babišem přijde kabinet silného aparátu, byrokracie, který bude vládnout přísnou rukou. Některými to bude oslavováno jako vláda práva, protože přísnost musí být.

Jenže ona přísnost se zaměří na aktivní lidi, kteří podnikají či něco organizují ve veřejném prostoru. Tady je velmi snadné někoho chytit za nějakou chybu, i kdyby byla sebebanálnější. Podnikatelé už teď hlásí, že i za účetní přehmat v řádu korun dostávají okamžité desetitisícové pokuty. A když si na sociálních sítích postěžují, zasype je armáda rozumbradů: Udělali jste chybu? Udělali, tak plaťte!

Za Agrofert a ČEZ

V ekonomice bude kabinet i nadále podporovat zejména velké hráče. Tomuto modelu můžeme říkat agrofertizace. Andrej Babiš využil už minulé volební období k výraznému posílení pozic svých firem a nejde pouze o štědré dotace. Zástupci této firmy jsou v politice i státní správě, takže rozhodují o pravidlech byznysu. Pokud se stane ministrem zemědělství zástupce Miloše Zemana Miroslav Toman, dojde k posílení moci těchto velkých hráčů. V průmyslu se to děje obdobně, prezident je zastánce obřích projektů a vláda mu půjde na ruku. Klíčovým tématem bude ČEZ a otázka jaderné energetiky. Ta je ze všeho nejdůležitější a bude zajímavé sledovat, jak daleko Babiš ustoupí Zemanovým, tedy ruským zájmům.

Aby se těmto tématům věnovala menší pozornost, kabinet nastaví štědřejší systém – například vůči seniorům nebo učitelům. Ti si nepochybně výrazně větší příjmy zaslouží a chystanou změnu je třeba přivítat. Nic to však nemění na faktu, že si tak Andrej Babiš kupuje onen klid na práci, o kterém sám mluví.

V zahraniční politice budou více než kdy jindy slyšet komunisté. Už jsme to viděli před hlasováním o důvěře, kdy chtěli zasahovat do kroků vůči Rusku, případně omezit naše zahraniční vojenské mise. Představitelé KSČM volají po větší spolupráci s Kremlem, který je podle nich garantem bezpečnosti a míru. A totéž chce prezident.

Tlak KSČM povede k tomu, že se naše spojenecké aktivity omezí na minimum. Tu a  tam sice dojde k nějakému gestu pro uklidnění kritiků, ale jinak se naše politika soustředí téměř výhradně na byznys.

Sečteno: Čeká nás bezzásadová a nečitelná vláda sázející na konzum, byrokracii a rozdělení moci mezi Hrad, Agrofert a KSČM. Nastává konec klasické politiky.

Chvíle pro občanskou společnost

Neznámou zůstává, jak to vše přijme veřejnost. A jak se zachová ta část, která novou vládu neakceptuje. Kromě faktických kroků kabinetu nevoli nepochybně zesílí i kontext. Čeká nás připomínání si padesáti let od invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa, v říjnu budeme slavit sto let od vzniku republiky, příští rok uplyne třicet let od sametové revoluce. Všechny připomínky proběhnou s vědomím, že je opět u moci strana, která způsobila jedno z nejhorších období našich dějin. Skutečně nemáme na víc?

Nedávno po českých městech proběhlo několik demonstrací proti vznikající vládě. Často padala otázka, zda to má smysl, když nic nejde změnit. Smysl to má, už jen proto, aby bylo jasné, že v Česku žijí lidé, kteří mají jiný názor a jsou ochotní s ním vystoupit veřejně.

Jistě, stojí tu proti nim nebývale silný politický spolek, který drží většinu „zbraní“ ve svých rukou. Ale dnešní nesouhlas je vkladem do budoucnosti.

První příležitostí k narušení dominance Babišova a Zemanova spojenectví pak mohou být komunální a senátní volby. Jestli v nich vládní strany neuspějí, jak chtějí, mohou se začít ozývat straníci v regionech s nepříjemnou otázkou: Proč za to máme zaplatit zrovna my?

Není sporu o tom, že nás čekají čtyři náročné roky. A když už nic jiného, stálo by za to, aby to bylo náročné i pro ty, kteří se právě ocitli u moci.