Zase ti potrhlí farangové

Budím se, vytahuju špunty z uší a neslyším vůbec nic. No konečně. Po nonstop třídenní dešťové bubnovací meditaci vstávám do ticha. A do sluníčka. Náš dvouapůlletý syn už mručí a chce k mámě. Vyskakuju z moskytiéry, jdu ho vysvobodit z té jeho.

Po snídani bereme naše koloběžky a šup na pláž. Jedeme v odstavném pruhu, já sama, můj muž má na větší koloběžce před sebou našeho Samíka, který se statečně drží. Je z našeho car-free života v Praze vycvičený, na koloběžce takhle drandíme už od léta. Předjíždí nás hromada skútrů, Thajci – všichni bez přileb a v žabkách – se na nás otáčí, děti namačkané mezi rodiči se šklebí a ukazují prstem. Směju se na ně taky a volám na ně. Sa-wat-dee-kaa! Jsme s naším nožním pohonem atrakce. Prostě potrhlí farangové. Občas nějaká motorka bez katalyzátoru zakouří celou ulici do černa.

Prvního prosince je na Koh Samui ještě low-season a naše pláž je liduprázdná. Teď se máme dozvědět ten hlavní důvod proč. Monzunový liják naplavil z moře na panensky slonovinový píseček, tlustý pás odpadků. Plastové lahve, pantofle, staré zapalovače, dokonce pár žárovek a jeden růžový batoh s barbínou, obrostlý mušlemi. A celá pláž je tečkovaná zvláštními bílými kousky.

Ne, tohle nejsou mušle. Něco mnohem míň romantického. Potrhané termoobaly na take-away jídlo. Je jich tu milion. Co plastové lahve, ty se dají krásně vysbírat – ale tenhle drobivý hnus? Tak takhle vznikají ty mikroplasty? Četla jsem o nich před pár měsíci. Nejspíš jsem tomu článku dala plačícího smajlíka.

Teď to tady mám před sebou. Pět minut na to celé jen čučím. Na nahnědlém moři projíždí long tail a za ním se táhne dlouhý černý kouř. Že se vůbec divím, že kolem Koh Samui už žádné živé korálové útesy nejsou. Vjede do mě vztek, beru synkovu lopatičku a hrabičky a jdu ty odpadky sbírat. Můj muž za chvilku přináší od našeho známého hippie dědečka z bambusové plážové hospůdky velké koště a lopatu. „Děláte pěknou blbost,“ křikne na nás postarší zápaďák s cigaretou v koutku. Asi Němec? „No, já vím, vypadá to vtipně, ale nechci, abychom si tady hráli v hromadě odpadků…“

„No jo, ale přijdou Thajci a vynadají vám, že jim berete práci. Taky mi to řekli. Seřvou vás, ale pak to sami stejně neuklidí,“ směje se tomu, jak nás vystrašil.

Ještě chvilku kolem nás okouní a pak odchází. Za slabou půlhodinku jsme naplnili popelnici, už není kam nosit. Aspoň pár desítek metrů je vyčištěných. Tisíce malých částeček toho plastového hnusu ale v písku zůstaly. A taky kuličky polystyrenu. Časem se asi promísí s pískem a nebudou vidět. Vracíme koště, děda z hospůdky na mě ukazuje palec nahoru a chechtá se u toho. Nevím, jestli mile, nebo posměšně. Nejspíš se při příštím lijáku zase naplaví nová várka. Monzun má ale v půlce prosince už skončit. A na Vánoce se sem navalí hora turistů. To už bude asi pláž vycíděná.

Stavujeme se cestou zpátky u pouličního stánku na sticky rice s osmaženou cibulkou za asi sedm korun. Balí ji do papíru. Vedle běží televize. Nějaká polední reality show, kterou uvádí animovaná kočička à la Pikaču. Tyhle asijský bizáry miluju.

Skočím ještě do 7/11 pro mléko, míjím plakát s bělicím pleťovým krémem a u pokladny odmítám plastovou tašku, do které vám automaticky balí sebemenší maličkost, kterou si koupíte. Těhotná pokladní na mě divně koukne. No jo, zase ti blázniví farangové. Můj muž si bere po obědě notebook do batohu a odjíždí pracovat do kavárny, kde mají rychlý internet. Já dávám malého spát. A jdu na terasu projet si pár článků na Facebooku.

Jitka Holasová, copywriterka