Přepískli jsme to

Na webu ministerstva zahraničí visí tabulka, která se jmenuje „Nejvýznamnější Češi v institucích EU“, a vy jste v ní hned na prvním místě. Proč se vracíte do Prahy a proč do centrální banky?

Já vždycky říkám, že jsem byl nejvyšší český úředník v Bruselu, protože měřím dva metry. Těch vysoce postavených nás tam ale určitě bylo víc. Teď se prostě vracím domů, sedm let je dlouhá doba. Čím byla delší, tím víc ze mě byl patriot.

Proč do ČNB? Co vás tam čeká?

S guvernérem Rusnokem se znám někdy od roku 2001 a před nějakou dobou se mě zeptal, jestli bych neměl zájem. Sešlo se několik důvodů, i osobních, a dohodli jsme se. V ČNB je rozsáhlá evropská agenda a já jsem vzděláním ekonom, tak snad budu schopen něčím přispět. Navíc – v Bruselu jsou lidé, kdo dělají stejnou práci třeba dvacet let, z toho bych se já zbláznil.

Jak výběr do ČNB probíhá? Miloš Zeman prý dá na guvernéra…

Je to možné. Za sebe můžu říct, že jsem poslal několik materiálů, pak si mě pan prezident zavolal na Hrad a měli jsme spolu asi hodinový pohovor.

Na co se ptal?

Málokdy kladl otázky. Probírali jsme zejména dvě témata, náš vstup do eura a současnou politiku národní banky, pokud jde o ukončení kurzového závazku.

Patrně chtěl slyšet, že vy nebudete z těch, kdo by ten dnešní devalvační režim chtěli dlouho držet.

Myslíte, jestli mi dal nějakou podmínku nebo úkol, jak postupovat, aby bylo po jeho? To určitě ne. Dělám si názor a beru to jako zděděnou věc, která se musí co nejelegantněji vyřešit. Dál bych to teď nerad rozebíral, přece jen je to citlivá věc a nastupuju až 13. února.

Sever proti jihu

V Bruselu jste pět let dělal vedoucího kanceláře generálního tajemníka Rady EU – tedy řekněme šedou eminenci typu seriálového sira Humphreyho?

Spíš jeho pravou ruku. Generální tajemník rady je jediný úředník, který sedí u stolu s premiéry a prezidenty, a já byl jeho sparring partner. Připravoval jsem podklady pro summity, sbíhaly se u mě informace z jednotlivých členských států a v téhle funkci jsem zažil všechny velké krize posledních let – finanční, řeckou, sankce na Rusko a naposledy migrační krizi. Z hlediska toku informací je to možná víc, než když děláte sektorovou politiku. Možná proto jsem byl v té tabulce tak vysoko.

Čtyři z těch pěti let v roli šéfa kabinetu tajemníka rady byl vaším šéfem Uwe Corsepius, což je jeden z nejdůležitějších lidí v německé politice. Byl to a opět je hlavní poradce Angely Merkel. Jak se vám spolupracovalo?

Pracovali jsme spolu už ve chvíli, kdy jsem dělal náměstka vicepremiérovi Vondrovi během předsednictví. Tehdy byl mým německým protějškem. Máme spolu přátelský vztah a vždycky byl ke mně velmi přímý, ačkoli jsme spolu ne vždy souhlasili. Bavili jsme se spolu o všem a velmi otevřeně a myslím, že to tak bude, i kdybych mu teď zavolal.

Zmínil jste, že jste byl u všech velkých krizí EU posledních let. Co jste se dozvěděl o Evropské unii, o jejích lídrech?

Dozvěděl jsem se to, že nejsme politická Evropa. Protestantský severovýchod, kam počítám i Německo, lpí na dodržování pravidel, zatímco jihozápad bere pravidla spíš laxně a pragmaticky. Sever klade důraz na zodpovědnost a potom na solidaritu, jih nejdřív volá po solidaritě a potom říká, že taky bude ta zodpovědnost. Tohle vyvolává ohromné pnutí, bylo to vidět hlavně na řecké krizi. Technicky vzato by záchrana Řecka stála pár procent HDP eurozóny. Ale pro zaťaté severské luterány jen tak pomoci někomu, kdo porušil pravidla, byl prostě problém. Nemáme v sobě to, co mají Američané, že by si řekli – jakkoli je tam federální pomoc malá –, tady v Oregonu se něco stalo, tak fajn, pomůžeme, jsme Američané.

Zkuste nám převyprávět nějaký okamžik tohoto typu řecké krize.

Nemůžu mluvit o všem, protože ta jednání jsou často uzavřená. Můžu ale říct, že v roce 2015 po referendu v Řecku, jež odmítlo reformy, reálně hrozilo, že Řekové z eurozóny vyletí. Německý ministr financí Schäuble tlačil na vyloučení a ještě tvrdší než Němci byli Finové, kteří Řekům absolutně nevěřili. V té době byl finským ministrem financí Alexander Stubb, mladý politik, bývalý europoslanec, který Evropu zevnitř dobře znal, a ten to na klíčovém jednání ministrů financí prolomil, když vzal rozhodnutí na sebe. Souhlasil s pokračováním pomoci Řekům na vlastní pěst, bez mandátu finského parlamentu. A pak to definitivně zachránil Hollande. Francouzi začali Řekům hodně pomáhat, dokonce poslali tým do Řecka, aby jim napsal nový reformní plán, a dilema pro Německo najednou nebylo, jestli jít proti Řecku, ale proti Francii. V té chvíli otočili. Angela Merkel rozhodla, že se Řecku pomůže. V sázce byla pověst celé eurozóny a Řekové to věděli a jednali ve stylu „Kdo tu má větší problém? My, nebo vy?“.

Máte pocit teď s odstupem času, že se Řecko vyřešilo správně?

Nedokončilo se to. Eurozóna pořád není pevná. Bankovní unie není dodělaná, protože její poslední noha, společný systém pojištění vkladů, neexistuje a do německých voleb existovat nebude. Jsme totiž zpátky u debaty, proč by měl německý daňový poplatník zachraňovat řeckého střadatele. V Česku se neřeší, jestli Plzeňák přes národní fond pojištění vkladů, který máme, zachraňuje zrovna banku na Ostravsku; prostě se sanuje banka a hotovo. V Evropě se to přes národní hranice řeší.