Už ne vést, ale vládnout

Patologický lhář, podvodník, neuctivec, pomatenec, neschopný být prezidentem, zlomyslný klaun, narcis, nechutný, urážlivý, člověk s chorobnou potřebou být chválen.“ Pokud byla hodnocení předních republikánských politiků a komentátorů vloni před volbami trefná, pak právě tento muž, Donald Trump, se stává 45. americkým prezidentem.

Jeho zvolení ukázalo politiku jako otevřenou arénu, do níž je možné vstoupit i se zdánlivě nepatrnými šancemi (plus velkými penězi) a probojovat se až na vrchol. Tatáž politika se ale také náhle zjevuje jako zdroj nejistoty planetárních rozměrů. Nejvlivnější politické funkce se ujímá člověk, jehož plány vypadaly v předvolební kampani příliš směšně a nabubřele, aby se jimi odborníci vážně zabývali. O to horečněji se průběh dvou měsíců po zvolení jevil jako jedna velká anketa na otázku, jestli skutečně bude chtít dělat Trump v zahraniční politice to, co slíbil. Půjde do konfliktu s Čínou? Zruší klimatickou dohodu nebo smlouvu ohledně íránského jaderného programu? Oslabí NATO, a případně jak? Podrazí Evropu a zruší sankce vůči agresivnímu Rusku? Jak daleko dotáhne svoji nechuť vůči Evropské unii?

Jenže ani po zvolení Trump obavy a nejistotu nerozptýlil, spíš naopak. NATO nazval zastaralou organizací, přitom my víme, že tak mluví čeští komunisté. O EU se vyjadřuje ve stylu, jako by se těšil na její rozpad – tak také řeční zdejší radikálové. Nelze nevidět kontrast mezi tím, jak špatně Trump mluví o německé kancléřce a jak dobře o ruském…