Výprava za Pánem prstenců

Říjen 1997, mys Canaveral na Floridě. Na špici největší americké rakety od dob programu Apollo spočívá pouzdro doutníkového tvaru. Obsahuje šestitunovou sondu Cassini přesahující výškou dvoupatrový dům. Téměř přesně 40 let poté, co lidstvo vyslalo do vesmíru první družici – sovětský Sputnik 1, jakýsi volejbalový míč vybavený pouze jednoduchou vysílačkou –, se ke startu chystá automat velký jako autobus s řadou vědeckých aparatur, který se má po sedmi letech putování sluneční soustavou stát družicí planety Saturn.

Přípravy trvaly více než deset let, během nichž se americký Kongres chystal misi se vskutku astronomickou cenovkou tří a půl miliard dolarů škrtnout, a kdyby se na ní nepodíleli Evropané, nejspíš by to také udělal. Start do poslední chvíle ohrožovaly akce protijaderných aktivistů; sonda totiž nesla na palubě 32 kilogramů radioaktivního plutonia, zdroj energie pro své přístroje. „Měli jsme před očima všechnu tu práci, kterou to dalo, a báli se, že přijde nazmar,“ vzpomíná na neklidné dny před zážehem šéf předstartovních příprav Ray Lugo.

Napjatí byli i vědci, kterým výprava slibovala hodně odpovědí. Jak staré jsou Saturnovy prstence, tvořené převážně ledovými částicemi od velikosti zrnka písku po balvany velké jako dům, a jak vznikly? Co se odehrává v atmosféře obří planety a co skrývají její měsíce, kterých je, jak dnes víme, celkem 62? A především: jak to vypadá na Titanu, druhém největším měsíci sluneční soustavy, jehož povrch zahaluje neprůhledný oranžový…