Tušení začátku

Léto, o kterém chci vyprávět, a o všem, co bylo předtím a potom, skončilo před deseti roky, a i když jsem si myslel, že jsem na leccos zapomněl, mohu své vzpomínce důvěřovat. Dlouho jsem pak u toho domu u řeky, který si tak spojuju s Danielem a několika tehdejšími týdny, nebyl, jako by ten svět venku už vůbec neexistoval. Je to můj dům, ale říkat mu takhle přirozeně znamená to všechno přikrášlovat. Ve skutečnosti jde o pozůstatky starého mlýna, který patří už celé generace jiné větvi rodiny, o ruinu, nic víc, kterou jsem v návalu sentimentality získal, protože byla k mání takříkajíc přes noc, jinak by ji prodali v dražbě.

Přestože dodnes splácím půjčku, byla s celým pozemkem kolem dokola skoro za babku, jak se říká, pouhých pár čtverečních metrů, ale daleko od všech stavebních parcel, od města, a dokonce i dost daleko od vsi proti proudu řeky, která sice pronikla svým nově postaveným sídlištěm až do luk, ale přesto patří do jiné sféry, na jiný kontinent, když tak člověk sedí za letního dne na verandě, nechá myšlenky volně toulat a představuje si, jak se pracně proti proudu blíží dýmající parník, vynoří se dole v zátočině, a pak ho mine i s pasažéry opírajícími se o lodní zábradlí jako nějaký přelud.

Myslel jsem si, že tu stavbu nebudu nikdy využívat ani ji neuvedu do upotřebitelného stavu, aby nabízela alespoň pevnou střechu nad hlavou, když už nebude obyvatelná, a příčí se mi kupovat něco jen proto, aby mi to patřilo, ale představa, že by to celé mohlo padnout do…