Příhoda

Je dvacátého prvního dubna, středa, večerní vzduch ještě dost teplý, aby mohli jíst venku, on a žena, kterou sotva zná, ale už ji nechce ztratit: Když si zapaloval cigaretu, jasně si to uvědomoval, skoro v rytmu srdečního tepu, datum, den, teplo, svou pospolitost ve dvou a s kým, přitom na něj ustavičně upírala pohled dívka v cípatých šatech, oči přimhouřené, mezi obočím drobná vráska, bude jí jistě už dvanáct, možná třináct. Dívala se jenom na něj, jako kdyby tady u kašny stál sám, osamělý turista večer na náměstí s dómem v Catanii, ten pohled nebyl dětský, byl záludný – slovo, které se vtíralo, jako se vtíralo to děvče, které teď pohybovalo rukou s otevřenou dlaní dopředu a dozadu, na ní leželo to jediné, co mohla nabídnout, její řetízek se střepem, nebo to byl kousek kovu, pestře pomalovaný a na to, aby zdobil krk, měl trochu ostré hrany, úplně přesně to ve večerním soumraku neviděl. Co jí dáme?

Otočil se na stranu, ale jeho průvodkyně obešla kašnu, jako kdyby si dívky nevšimla; dívala se na malého černého slona na sloupu uprostřed a Reither lovil po kapsách mince, děvče teď pohupovalo přívěskem, bylo to němé lákání a pohled přimhouřených očí sjel na jeho kalhoty, kde se v kapse rýsovala jeho ruka. Kolik jí tedy má dát? Řetízek s přívěskem nemá žádnou cenu, dojemně vlastnoručně vyrobená ozdoba, ani hezká, ani ze zvláštního materiálu. Nech si to, malá, oslovil ji, třebaže mu nerozuměla a nebyla malá ani vzrůstem, ani dětinská, spíš protřelá holka s chováním tulačky a…