Zase vedle

Říká se, že člověk se má umět radovat z maličkostí. Totéž si zvykají činit čeští příznivci sportu dlouho tady považovaného za zdroj tzv. národní hrdosti – hokeje. Proto si v závěrečných bojích právě skončeného mistrovství světa televizní komentátoři pochvalovali, že finále píská český rozhodčí. Další radost směřovala na adresu českých hokejových turistů, kteří vynikají vytrvalostí. Ve zpětných analýzách hry českého týmu pak zaznívá chvála na adresu obrany, která už nejen brání, ale i útočí, jak je v moderním hokeji zvykem.

Dobré zprávy se však hledají čím dál hůř. Český tým na turnaji propadl nejen výsledkově, ale hlavně hrou. Klání Kanady, Švédska a Ruska ukázala hokej jako z jiného světa, tedy při pohledu z Česka – neskutečně rychlý, agresivní, tvořivý, nabitý zručností, jaké čeští hráči nejsou schopni. V letošním českém národním týmu najdeme jen dva hráče (pány Voráčka a Pastrňáka) ze žebříčku dvě stě padesáti nejlepších hokejistů sestaveného serverem NHL.com. To je méně, než mělo na mistrovství světa hokejově mnohem slabší Německo. Během aktuálního roku propadly na svých turnajích i všechny české mládežnické týmy. Seniorská reprezentace čeká na medaili už pět let.

V poslední době tak dostáváme celkem přesvědčivou zprávu, že zdejší nejprestižnější sport je zásadně na ústupu ze své téměř stoleté slávy. Podle výsledků mládežnických týmů a jejich porovnání s nejlepšími přitom není těžké odhadnout, že trvalejší změna tohoto trendu hned tak nepřijde. Ostatně Slováci, kde je trend stejný nebo ještě zřetelnější, už čelí hrozbě vyřazení z elitní skupiny světového šampionátu.

Jak to zařídit?

Hokej je zábava, jejíž provozování by nás nemuselo až tak trápit, a národní sebevědomí, pokud něco takového existuje, se dá posilovat i jinde než na tribunách stadionů.

Situace kolem hokeje ale ukazuje na obecnější problém dnešního Česka – a to je schopnost systematicky něco organizovat a dosahovat vynikajících výsledků. V předlistopadových časech centrálně řízeného systému a poslušných dětí Československo zvládlo soustředit peníze, organizovat oddíly, sepsat trenérskou metodiku, prosadit ji v praxi a přimět děti, aby vše naplnily výsledky.

Ve svobodném světě mnoha možností, jak trávit čas, najednou narážíme na problémy, které dosažení výsledků brání. Český hokej dusí nejen menší zájem dětí, ale také korupce a klientelismus, arogance trenérů, přehnaná rodičovská soutěživost od nejmladších ročníků, kde by mělo jít o hru, ne výsledky. Problémem je i snaha selektovat děti už ve věku, kdy se spolehlivě nepozná míra talentu a pracovitosti. Pýcha na výsledky z minula dlouho navozovala pocit, že všechno umíme nejlíp, a chyběla motivace modernizovat systémy tréninků a herní metodiky.

Špičkový hokej se přitom neskutečně rychle mění, stačí se podívat na YouTube na hru před deseti lety. Češi navíc zjišťují, že k udržení mezi absolutní světovou špičkou, kde se hraje o medaile, nestačí jen zmodernizovat tréninky a vymýtit korupci projevující se třeba v možnosti bohatých rodičů protlačit dítě do první pětky. Experti míní, že bude třeba udělat složité organizační změny, jako je lepší propojení oddílů a škol, možná i založení dříve zrušených sportovních škol. Více dotovat menší oddíly a přesvědčit rodiče, aby dávali děti do nich, protože se tím zvyšuje soutěživost mládežnického hokeje. Dnes chce mít každý své dítě ve velkém známém oddílu, který pak ale nemá s kým hrát.

Dávná anomálie

Hokejoví praktici jezdí po světě a umí říct, kolik poctivosti, profesionality, organizačního umu či peněz by bylo třeba, aby se Česko podobalo například úspěšnému Švédsku, které dnes v hokeji v Evropě slouží jako model úspěchu. Jestli to v českých podmínkách přitáhne děti, které budou jednou schopné konkurovat Kanaďanům, Švédům, Američanům a Rusům, není ovšem jisté. Nutné změny se v praxi jeví příliš složité a odhodlání k jejich zvládnutí malé.

Teď patří český hokej do absolutní špičky pouze svojí tradicí – týmovými výkony, zájmem dětí, materiálními podmínkami a organizačním či systémovým nasazením však nikoli. Není vyloučené, že už ani patřit nebude a že ve zdejších klimatických podmínkách jde o logické vyústění jedné dávné anomálie.

Text vyšel v Respektu 22/2017.