Učená společnost a kabinet kuriozit

Na právě probíhající výstavě Františka Skály ve Valdštejnské jízdárně mě jako vědce nejvíce pobavila jeho expozice Musaion. Vyschlá ptačí mrtvolka letící na Mars, svraštělé modely lidských hlaviček jako od lovců lebek či zaručeně pravá vábnička na nosorožce. Skála se svými hravými, leč pečlivě utříděnými a mystifikačně popsanými přírodninami s nadsázkou hlásí k tradici jdoucí od sbírek Národního muzea zpět k renesančním kabinetům kuriozit, jaký měl například na svém pražském císařském dvoře Rudolf II. Podobné kabinety provázely zrod novověkých vědeckých akademií v Itálii a Anglii v 16. a 17. století. U nás byla rudolfínská tradice formálně naplněna až v roce 1890, kdy panovník svým výnosem posvětil vznik České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění. Zásluhou mecenáše Josefa Hlávky, který její založení inicioval a do začátků jí věnoval 200 tisíc zlatých, tak mohli čeští akademici téměř půl století volně pěstovat vědeckou debatu.

Komunismus a svobodná diskuse představují oxymóron, stejně jako Máchův mrtvé milenky cit nebo zbortěné harfy tón. V roce 1952 tak došlo k završení přeměny akademie věd z debatního fóra na soubor badatelských ústavů. Přes zásadní proměnu a demokratizaci celé instituce po sametové revoluci trvá toto uspořádání víceméně dodnes. Když po roce 1989 chtěli zdejší vědci v čele s Ottou Wichterlem obnovit fórum pro akademickou debatu, museli se vyrovnat s faktem, že značka Akademie věd už byla zabraná. V roce 1994 proto…