Norma

Je to trochu okultismus, hodně thriller, hodně psychologické drama a docela dost i pojednání o současném světě a jeho nespravedlnosti. A všechno se točí kolem ženských vlasů. Sofi Oksanen nikdy nebyla autorka ze škatulky „jednotlivec ve víru (sovětských) dějin“ – i když díky výrazným knihám Očista a Čas ztracených holubic se to tak mohlo českému čtenáři zdát. Jejím hlavním tématem je spíš „ženství ve víru mužského světa“. Proplétá se celým dílem dcery finského otce a estonské matky a nedávno vydaná Norma to v očích zdejšího publika definitivně stvrzuje.

Hlavní hrdinka je v máločem běžná. Normě především rostou vlasy zběsilým tempem několik desítek centimetrů za den, takže je třeba je poctivě a pravidelně stříhat. Dosavadních třicet let formoval strach, že okolní svět její tajemství odhalí, a zbytek života stráví jako atrakce. Strach i tajemství sdílela s matkou, se kterou žila v Helsinkách, nenápadným životem v ústraní. Pak matka za velmi nejasných okolností zemře a dívka se rozhodne záhadu rozluštit. Pátrání, do kterého se pustí a jež zdaleka nemá ve svých rukou, odhalí vlastní i cizí rodinná tajemství, jeden velmi populární a jeden velmi brutální byznys; to všechno v globálním měřítku.

Oksanen napsala vlastně osobní příběh (výstřednost a kus podivínství je autorce vlastní), který se ovšem zle zapletl s celosvětovými trendy – a čtenář si vybaví titulky z reportáží o vztazích globálního Severu a Jihu. Velký obraz dnešního světa z toho ovšem…