Zpívající zbraň

U táborových ohňů občas dochází k paradoxní situaci. Pokud jsou trampové dostatečně posíleni alkoholem, svůj repertoár nad ránem s oblibou zakončují pozoruhodným hudebním mixem, v němž se potkávají Krylovy protestsongy („Bratříčku, nevzlykej, to nejsou bubáci…“) s ruskými častuškami („Zgorela ulica, zgorel i dom, zgorela děvočka, čto ja ljubjom…“). Zatímco v prvním případě se interpreti snaží dostát osudovému hlasu malého muže s kytarou na pódiu, v druhém sborově duní jako Alexandrovci. Se vší vážností i se vším humorem, který k takové podnapilé situaci patří.

Když teď část Alexandrovců zahynula v Černém moři, okamžitě se sociální sítě zaplnily vášnivými debatami, jaký postoj mají vlastně Češi k takové tragédii zaujmout. Zda tu táborově dojatou („zpívají přece půvabně chytlavé písničky“), nebo tu bližší tvrdé realitě („je to sbor placený za to, že dělá propagandu armádě agresivního nevyzpytatelného impéria“).

Alexandrovci přece nebyli (respektive nejsou, sbor je tak početný, že ani po smrti čtyřiašedesáti členů nebyl důvod rušit plánované jarní turné) jen poněkud legrační zpěváci navlečení do uniforem, kteří na pozadí kolegů metajících na pódiu kozelce pějí o rozkvetlých jabloních, hrušních a mlze nad řekou. Spadají přímo pod armádu a sami sebe označují za „zpívající zbraň“.

Kvér, který skládá a veřejně produkuje písně oslavující jak porážku Hitlera, tak invazi do…