Primátor Michael Häupl: Vídeň je příjemný mix

Vaše Vídeň pravidelně vyhrává mezinárodní cenu pro nejlepší město k životu. Podle čeho vy sám při svých cestách posuzujete kvalitu navštíveného města?

Mé návštěvy se odehrávají v trojúhelníku mezi letištěm, radnicí a hotelem, a z toho není možné získat jasný dojem. Životního pocitu si dokážu všímat, až když do nějakého města jezdím častěji. S výjimkou možná Londýna a Paříže nemáme v Evropě skutečná megaměsta a zbylá velká města jsou si v mnoha směrech velmi podobná. Samozřejmě si v nich jako první všímám čistoty a bezpečí. Zajímá mě hromadná doprava a sociální soudržnost, zda je ve městě dost cenově dostupných bytů, což je pro nás ve Vídni obzvláště důležité. Musí fungovat tyto základní věci, vše ostatní – kultura, sport, volný čas – je nadstavba.

Jak často navštěvujete Prahu?

Byl jsem tu již mnohokrát. Poprvé koncem šedesátých let, to mi bylo devatenáct a návštěva byla trochu kulturním šokem. Zvláště pro mladého člověka, který byl citlivý na svobodu, na možnost volně se pohybovat. I když je fakt, že i v Rakousku jsme si hodně svobod vybojovali až v téhle době. Já například nepocházím z Vídně a na začátku studia jsem bydlel na kolejích, které byly jen pro chlapce, nesměla tam na návštěvu žádná žena, ani moje matka. O čtyři roky později už to bylo totálně jiné – bydleli tam společně chlapci a dívky. Studenti bojovali o nové svobody a tehdejší kancléř Bruno Kreisky nám vycházel vstříc.

Musím uznat, že se Praha za ty roky neskutečně změnila. Dělá na mě velmi uklizený, spořádaný dojem, město je v pořádku, fungují tu základní služby. A během krátkých návštěv cítím třeba proměnu zdejší gastronomie. Včera jsme byli s manželkou a nejbližšími kolegy ve steakhousu a jídlo bylo skutečně prvotřídní.

Co byste rád z Prahy přenesl do Vídně?

Hospodářský rozvoj. Coby členové eurozóny máme velmi omezený manévrovací prostor, omezené možnosti investovat. Například bych nyní k jedné reformě městského zdravotnictví potřeboval čtyři miliardy eur a tyto peníze bych díky dobré pověsti Vídně na finančních trzích snadno získal u Evropské investiční a rozvojové banky. Ovšem půjčku si vzít nemohu, protože by odporovala maastrichtským kritériím omezujícím zadlužování. Praha takovým brzdám nečelí, protože v Česku neplatíte eurem. Rád bych spojil obojí: měl euro i svobodu investovat.

Existují ale evropské svazy měst, které se tu situaci snaží změnit. Třeba síť Eurocities, dobrovolné sdružení, které je velmi efektivní a hájí zájmy měst v EU. Národní vlády městům zvlášť nepomáhají, proto se o to musí starat sama.

A kdybyste mohl vzít jednu věc z Vídně a přenést ji do Prahy?

Děláme jinou sociální politiku, město například vlastní nemocnice, a především jinou bytovou politiku. Šedesát dva procent Vídeňanů žije v dotovaných bytech, které město přímo vlastní nebo se podílelo na výstavbě a nájem v nich nepřekračuje sedm eur na metr čtvereční. Vídeň vlastní dvě stě dvacet tisíc městských bytů. Tato politika umožňuje i lidem s nízkými příjmy bydlet ve velmi kvalitním nájmu, který nespotřebuje veškeré jejich příjmy. Mám pocit, že v Praze je sociální bydlení cizím pojmem a bytový trh spíše připomíná Londýn, kde se střední vrstva pomalu stěhuje na okraje.

I ve Vídni ale v minulé dekádě ceny bytů dramaticky stouply.

Přesně tak, ale to se týká zhruba sedmadvaceti procent bytů, které fungují v klasickém, volnotržním prostředí. Nájmy valné většiny bytů stojí mimo tržní síly.

Je tahle bytová politika přenositelná jinam?

Ano. Potřebujete správné finanční nástroje, v Rakousku k tomu máme jeden dosti komplikovaný fond, a trochu trpělivosti. Ve Vídni tuhle bytovou politiku s výjimkou nacismu a pěti let austrofašismu sledujeme už od roku 1919 a na dlouhodobé výsledky jsme pyšní.

Jak vypadá spolupráce Vídně s Prahou?

Je, když to řeknu přátelsky, velmi proměnlivá. Jsem starostou Vídně dvacet dva let a za tu dobu měla Praha pomalu desítku primátorů. To samozřejmě brání ve vytváření kontinuálních vztahů, které budujeme s jinými městy, kde se za tu dobu vystřídali dva tři kolegové. Třeba v Paříži.

Excelentní, přátelské vztahy fungovaly v době, kdy byl primátorem pan Koukal, ale nechci nikoho konkrétně kritizovat. Když vládnete krátkou dobu, tak sotva poznáte své podřízené a pořádný vztah s kolegy v jiných městech ani nemůže vzniknout. Současnou paní primátorku jsem už ale potkal častěji než několik jejích předchůdců dohromady.

Jak současná spolupráce Vídně a Prahy tedy konkrétně vypadá?

Probíhá na úrovni správních úředníků. Teď například Vídeň navštívila skupina pražských úředníků z ekonomických referátů a potkali se s kolegy ze stejného oboru. Zajímá je Wiener Holding, což je městská společnost vlastnící podíly ve firmách, třeba dvacet procent letiště, sto procent dunajského přístavu a tak dále. To je jen malý příklad. S paní primátorkou jsme mluvili o hodně rozdílných tématech, od organizace městské administrativy až po kulturu. Všude je potenciál pro větší spolupráci.

Pracujeme, abychom žili

Co je příčinou, že Vídeň tak často vítězí v soutěži o město, kde se nejlépe žije?

Máme zhruba dva miliony obyvatel, což je velikost, která je pořád ještě přehledná, pořád se dá dobře spravovat. A jsme bohatí, to si musíme přiznat. Co nás dále odlišuje třeba od Němců, je povaha: oni žijí, aby pracovali, my pracujeme, abychom žili. Tenhle životní postoj dobrou kvalitu života do velké míry vytváří. Dokážeme si pak organizovat i krásné stránky života.

Ze strany města je zásadní už zmíněná bytová politika a snaha postarat se o to, aby mzdy obyvatel nestačily jen k přežití, ale aby ten život byl opravdu dobrý. To se nám, uznávám, nedaří ze sta procent, ovšem z devadesáti procent ano. Propast mezi bohatými a chudými u nás existuje, ale není tak velká jako v jiných velkých městech.

Jak jde dohromady, že Vídeň vyhrává žebříčky o nejlepší město a zároveň třetina Vídeňanů volí protestní, současné poměry radikálně kritizující Svobodnou stranu Rakouska?

To s materiální situací voličů příliš nesouvisí. Vídeňané se často dělají menšími, než opravdu jsou, a naše remcání je proslulé – máme sklon připadat si chudí a pak musíme najít někoho, koho z toho obviníme. V tom jsme vcelku dobří. Už jsme v tomto směru vynikali v meziválečném Rakousku, ovšem tehdy se lidem opravdu dařilo zle, sociální systémy neexistovaly. Dnes je to jiné: základní sociální pomoc, na kterou má nárok každý Rakušan, představuje osm set eur. Mají na ni nárok mimochodem i uznaní uprchlíci, podle evropského práva mají mít stejné podmínky jako místní, a to samozřejmě vyvolává dost závisti, kterou populisté živí a využívají. Vídeň není bezzávistivou zónou.

Při svých rozhovorech s obyvateli vídeňských čtvrtí, kde populisté na úkor vaší sociální demokracie sílí, jsem narazil na stížnosti na každodenní sousedské spory s rodinami imigrantů a na pocit lidí, že „jejich Vídeň“ mizí. Jejich oblíbený park je plný rodin imigrantů, obchody na nákupní třídě jsou vesměs turecké apod. Jak se tomuhle pocitu dá čelit?

Znám svět vídeňských dělnických čtvrtí velmi dobře. Sousedské hádky vždycky existovaly a nikdo v nich neviděl víc než sousedské hádky. V současnosti jsou tyhle každodenní spory strašně politizované, projektují se do nich názory na imigraci nebo integraci cizinců. Jako město můžeme hlavně zajistit, aby všichni imigranti mluvili německy, protože když se nedomluví, tak nemohou hádku a spor ani vyřešit. A když se spolu už ani nemůžete pohádat, tak stoupá agresivita. Proto teď nově příchozím nabízíme kurzy němčiny od prvního momentu, například už od chvíle, kdy někdo požádá o azyl. Vedle jazyka vysvětlujeme i základní pravidla našeho soužití. Třeba že se muslimští příchozí mohou šaríou řídit ve vlastním životě, avšak v žádném případě nestojí nad rakouskými zákony, o čemž se vůbec nedá jednat či debatovat.

Další možnou strategii jsme použili ve čtvrti Ottakring, kde bylo v minulosti opravdu hodně problémů. V některých částech této čtvrti existovaly pouze srbské a turecké obchody, a když tam před deseti lety nějaký sociálnědemokratický politik přišel, tak mu místní vynadali. Dnes se nálada obrátila a nadávají šéfovi populistů Strachemu. Atmosféru pomohla změnit pětiletá systematická komunitní práce, do které se zapojilo město spolu s katolickou charitou.

Jak přesně probíhala?

Byla za tím spousta drobné práce. Cílem bylo, aby město bylo skrze své pracovníky ve čtvrti neustále a hodně přítomné, aby se na ně místní mohli kdykoli obrátit. Sociální pracovníci také hovořili srbsky nebo turecky, tím jsme se přizpůsobili multikulturní realitě toho prostoru a mohli vytvářet vazby mezi lidmi. Můj příspěvek k místní kulturní kohezi spočíval v tom, že jsem občas zašel ke své oblíbené řeznici na sekanou, dal jsem si u ní na stojáka lahvové pivo a povídal si s místními. Dnes jsme tam opět dosáhli příjemného mixu rakouských a cizokrajných obchodů, obyvatelé spolu mnohem lépe vycházejí.

Jak chcete dlouhodobě vyvážit dvě priority: na jednu stranu být nadále otevřený a pomáhat uprchlíkům a současně brát vážně obavy obyvatel z negativních projevů imigrace?

Úplně se nám to zatím nepovedlo, jinak by Svobodní neměli třicet procent hlasů. Není univerzální recept, musíme trpělivě pracovat na odbourávání konfliktů na všech rovinách každodenního soužití.

U starších imigrantů je pro mě klíčová znalost němčiny, o které jsem už mluvil. Ale současně chci podporovat bilingvní školy, existuje u nás už dlouho Komenského škola, kde studuje v češtině přes pět set žáků. Radnice dvoujazyčné školy podporuje, neměly by být jen anglické a francouzské, ale také v jazycích našich sousedů, a proto doufám, že brzy budeme mít i maďarskou školu. To neříkám z nějaké nostalgické monarchistické vize, mám vizi, aby v našem městě žili lidé, kteří budou hovořit jazyky našich sousedů. Je to významné i pro ekonomiku a vytváření pracovních míst.

Z uprchlíků mají zvláště mladí Syřané dobré vzdělání a vůli zapojit se do zdejšího života. Provádíme například screening jejich kvalifikace, aby třeba někdo studovaný nemusel dělat taxikáře, to je zbytečná ztráta jeho talentu, chceme mu usnadnit možnost pracovat ve Vídni ve svém oboru. Problémy máme zvláště s Čečenci a s radikálním islamismem rozšířeným mezi částí afghánských uprchlíků. Vysíláme sociální pracovníky do parků, kde se zejména mladí uprchlíci pohybují, a nabízíme jim alternativu. Buď půjdou s námi a dostanou šanci naučit se německy a později najít práci. Anebo to neudělají, dříve či později poruší zákony a my je vyhostíme.

Ale to jde v praxi těžko, do Čečenska nebo také do Afghánistánu.

Tam ne. Ale Rakousko leží uvnitř Unie, nikoli na jejích hranicích.

Ale státy na hranici EU by trestané imigranty také nepřevzaly.

To je otázka. Čistě právně ano, ale to budeme moci zorganizovat, až budou sedět ve vězení. Protože když nabídku k integraci nepřijmou, tak zákony dříve nebo později poruší a ve vězení skončí.

Svoji volební kampaň jste předloni vedl s poselstvím vstřícnosti a pomoci běžencům. V čem jste během roku změnil názory na uprchlickou krizi?

Upřímně, vůbec. Neměl jsem žádné iluze a i předloňský rok během starostovské kampaně mi bylo jasné, že devět set tisíc uprchlíků procházejících skrze Vídeň, se všemi vedlejšími projevy, je pro nás i pro Německo výjimečnou situací, která se nemůže opakovat. Už v roce 2015 jsem tvrdil, že podstatné je zajistit ochranu hranic EU, ale současně v nich musí zůstat otevřená vrátka. Chci vědět, kdo k nám přichází, ale nechci nedostupnou pevnost Evropa. Máme vysokou úroveň péče o uprchlíky, kterou můžeme zajistit jen tehdy, když nebudeme přehlceni příliš velkým počtem příchozích.

Vídeňané ve volbách hlasují výrazně jinak – populisté jsou slabší, proevropské strany silnější – než obyvatelé menších rakouských měst a vesnic. Tato propast se zvětšuje i v jiných zemích. Jak byste město a venkov zase sblížil?

Není to jediná propast. Špatně vzdělaní lidé snáze věří sloganům pravicových populistů než ti dobře vzdělaní. Muži jim propadají více než ženy, které dokážou skryté násilí v rétorice populistů citlivěji rozeznat. Ale máte pravdu – sám jsem vyrostl v malé rakouské vesnici s pěti sty obyvateli a většina mých spolužáků ze základky volila teď v prezidentských volbách kandidáta Svobodných Norberta Hofera. V neděli po mši sedí v hospodě, dají si nějaké to pivo, v jednu přijdou domů, dají si oběd a lehnou si do postele, tak vypadá běžná neděle. Tihle lidé se z nějakého důvodu považují za znevýhodněné. Vlastně k tomu nemají žádný materiální důvod, přesto se tak cítí. A jak víme, volby nejsou věc rozumu, ale emocí.

Vyřešit se to dá podle mě jen dvěma způsoby. Vzděláním: ne že zavedeme předmět politické vzdělávání, což by připomínalo hodiny ideologie a dialektického materialismu v komunistických zemích. Politické vzdělávání musí být chytřejší, třeba skrze neobvyklé semináře v rámci jiných předmětů. A druhé řešení vidím v politických stranách: musí zase dobře fungovat na nejnižší úrovni státu a v tomto směru mají naše dvě velké politické strany nyní problém – jejich organizace už nefungují tak dobře jako v minulosti.

A jak změnit emoce nespokojených voličů, o nichž jste mluvil?

Jenom spoustou diskusí, před nimiž nesmíme utíkat. Říkám to vždycky kolegům ze strany: když v hospodě slyšíte vypjatou debatu o politice, tak do ní vstupte. Nikoli se zdviženým ukazováčkem, nikoli s dikcí učitele, nikoli poučovatelsky. Ale nemusíte se na druhé straně ani bát a ustupovat. Je třeba nebýt arogantní, ale zůstat sebevědomý.