V nejlepším zájmu dětí

Vstává se mi špatně, moc jsem toho nenaspal. Celou noc jsem přemýšlel o našich čtyřech adoptivních dětech. A taky o kojeňáku v Mostu, ze kterého jsme si tři z nich přivezli. To čtvrté jsme přebírali od přechodné pěstounky.

Včera večer jsem se díval na dokument V nejlepším zájmu dítěte z cyklu Český žurnál. Vylíčili v něm mostecký kojeňák jako depresivní místo, kde se necitliví zaměstnanci starají o deprivovaná děcka. Protikladem byla pěstounka na přechodnou dobu, která doma ňuňá jedno svěřené miminko. Bylo to neobjektivní a zjednodušující. Vše je mnohem složitější.

Kojeňák v Mostu známe dobře. Byli jsme si tam pro děti, jezdíme pravidelně na návštěvy. Adam, Michaela a Vaneska v něm pobývali každý jinak dlouhou dobu. Přechod do naší rodiny byl bezproblémový. Děti nebyly zanedbané nebo opožděné. A to, co jim chybělo, se snažily podvědomě rychle dohnat. Tulení, lidi kolem, máma a táta, které mají jen pro sebe. Zaběhnutý kojeňácký režim dne jim i nám ulehčil sžívání.

S Pavlíkem, pro kterého jsme si jeli k pěstounce, to bylo těžší. Ten si u nás v prvních měsících hodně „pohoršil“. U pěstounky byl jedináček, u nás až další v pořadí. Nemohli jsme se mu tolik věnovat jako ona. Změnu nesl těžce. Nové prostředí, sourozenci, nová máma. Cítil ztrátu blízké osoby. Pěstounka na něj byla silně citově vázaná a nemohli jsme se zbavit pocitu, že jí tak trochu bereme dítě. Nebylo to radostné převzetí opuštěného dítěte z kojeňáku.

Kojeňáky tady ještě dlouho budou. Nikdo v televizi neřekl to nejpodstatnější. Jsou plné romských, poloromských a postižených dětí, které nikdo nechce. Mnoho dětí tam je roky i kvůli špatným zákonům. Podle nového občanského zákoníku o všem rozhodují soudy. A rozhodují pomalu. U dítěte, které matka opustí už v porodnici, se řeší mnoho měsíců, že není potřeba souhlas rodičů k osvojení. Další měsíce se čeká na ustanovení opatrovníka. A když už pro toto děcko vyberou úřady vhodné osvojitele, čeká se na soud o svěření dítěte do předadopční péče (my jsme čekali u nejmladšího dítěte devět měsíců). A až teprve pak si ho mohou od přechodných pěstounů nebo z kojeňáku odvézt domů. Tyto formality cestu nechtěného dítěte do nové rodiny nejvíc zdržují.

Není to vůbec o rivalitě mezi kojeňáky a přechodnými pěstouny. Je to o potenciálu každého jednotlivého dítěte dostat se do rodiny. A ten bude u postižených a tmavších vždy malý. Do krátkodobé přechodné pěstounské péče, která trvá většinou rok, se proto nedostanou.

Přemýšlel jsem celou noc o této nespravedlnosti na opuštěných dětech. Může za to stát? Kojenecké ústavy? Občanský zákoník? Naše sobectví? V největší míře určitě hluboce zakořeněný rasismus. Naše děti jsou ostatně trošku tmavší. Všechny čtyři. A jsou krásné, zdravé, hodné, veselé, pohybově nadané, muzikální, chytré, kamarádské a zdravě sebevědomé. Všichni příbuzní a přátelé je obdivují. Největší bolest jsem vždycky cítil, když jsme si je odváželi z kojeňáku a dalších sto podobných jsme tam museli nechat.

Je šest hodin, z ložnice slyším šramot. Probouzí se žena a děti. Už nechci myslet na včerejšek, chci žít přítomnost. Všední rána s dětmi jsou po sedmi letech bezdětnosti neuvěřitelně krásná. Dvě starší povezu do školy a do školky. Michalka si zpívá v koupelně. Adam je roztomile rozcuchaný a kouká na nás jak vyoraná myška svýma krásnýma hnědýma očima. Vzbudili se i ti dva nejmenší. Modlíme se u adventního věnce, Vaneska sfoukává svíčky, snídáme spolu. Pomalu svítá.

V lednu se s dětmi chystáme na návštěvu do kojeňáku v Mostu. Slíbili jsme to tetám. Už jsme tam dlouho nebyli.

Martin Kouba, osvojitel