A je to naše

Vládnout demokratické zemi není jednoduchá práce. Kromě spousty různých ohledů a kompromisů by měl člověk dnes a denně osvědčovat pevné nervy a základní respekt k pravidlům hry. Nicméně jsou společnosti, kde hra podle pravidel politiky rozčiluje jako nějaké „zdržování“ – zvlášť když mají pohodlnou většinu v parlamentu, a tudíž pocit, že by jim přece nic nemělo stát v cestě. Regionem zvlášť bohatým na podobné typy lídrů se v poslední době zdá být naše střední Evropa. Nejčerstvěji to demonstrovali v sousedním Polsku.

Tamní schvalování rozpočtu koncem prosince (podrobně o události na str. 27–28) ukázalo, jak doopravdy a hluboce vládní strana Právo a spravedlnost (PiS) pohrdá opozicí i osvědčenými pravidly. Stačil jeden trochu déle řečnící poslanec protivné strany a všechny demokratické procedury šly stranou – majitelé většiny si prostě prosadili svou v jiném sále, kam měla opozice omezený přístup. Pozorovatel zvenčí si přitom mohl údivem hlavu ukroutit: proč celé to válečné haló? PiS přece nemá kam spěchat. S většinou v celém parlamentu a se „svým“ prezidentem může nechat opozici trochu si zařečnit a zaprotestovat, může s ní třeba i chvíli zdvořile debatovat – a pak odhlasovat, co se jí zachce. Mít jednobarevnou vládu je přímo výzva k vlídnosti a vstřícnosti. Voličům by to nevadilo, PiS má i takhle pořád třicetiprocentní podporu v předvolebních průzkumech. A to ne kvůli svým útokům na…