Za kopcem žijí lidé

Mostecký Chanov býval symbolem nejhoršího ghetta v Česku. Jaké bylo prožít dětství na tomhle obávaném sídlišti?

Mně se to líbilo. Vyrůstala jsem v Chanově asi od šesti let. Předtím jsme bydleli ve starém Mostě, který se koncem sedmdesátých let boural, a my jsme byli v poslední vlně stěhování. Tehdy se ještě na celém sídlišti dodělávaly asfaltové cesty, nikde nebyla žádná hřiště nebo pískoviště, leccos bylo rozestavěné. My děti jsme byly strašně zvědavé a užívaly si to. Nemůžu říct, že bych tam nebyla šťastná. Sociální situace se v Chanově změnila až později, po revoluci.

Vyrůstala jste s osmi sourozenci. Jak velký byt jste měli?

Čtyři plus jedna. Bylo nás sedm holek a dva kluci. Na panelák byly ty pokoje docela velké, ale ani tak jsme si nemohli dovolit mít každý svoji postel. Spali jsme po dvou, takže já jsem se o postel dělila se sestrou.

Sídliště bylo tehdy čistě romské, potkávala jste v dětství vůbec bílé?

Minimálně. Až do sedmi let, než jsem šla do školy, jsem třeba mluvila jenom cikánsky, dokonce jsem měla psa, který česky nerozuměl. Ve škole byly bílé jenom učitelky a občas přijela doktorka. Jako děti jsme vybíhaly na kopec, vlastně na hranice sídliště, a dívaly jsme se dolů za dálnici, jak tam jezdí auta a tramvaje. Pamatuju se, jak jsem se asi v devíti letech ptala táty, že když tam jezdí auta, asi tam taky budou žít nějací lidé. „To sedí,“ odpověděl mi.…