Hej, Seane, nezacláněj!

Asi v 9.18 přicházím do školy. Vstupní chodba i další místnosti jsou plné pobíhajících lidí, někteří popíjejí čaj a diskutují, na první pohled jde těžko rozlišit, kdo je student, učitel nebo kdovíkdo ještě. Demokratická škola Sands v anglickém městečku Ashburton se otevírá v 9.15, dopolední výuka začíná v 9.45. To je prý tak akorát ten správný čas. I podle výzkumů prý teenageři začínají fungovat kolem desáté, říká mi Donald, něco jako manažer školy.  A já vzpomínám na čtyři roky na střední, kdy jsme minimálně dvakrát týdně vstávali na sedmou.

V kanceláři, kam mají všichni studenti volný přístup, se seznamuji se Seanem, jedním z učitelů a zakladatelů školy. Náš rozhovor na chvíli přeruší jedna ze studentek, kožená bunda, na hlavě čepici, z ní vyčuhují nazeleno obarvené vlasy. Na uvítanou hlásí: „Hej, Seane, nezacláněj!“ A pak chvíli vtipkují o tom, že se jí vždycky plete do cesty. Takhle nějak vypadá první školní půlhodina 65 studentů, kteří na Sands momentálně chodí. Je to jedna z mála škol na světě, která byla založena a je řízena společně studenty a „dospělými“.

Kolem desáté absolvuji prohlídku školy s Finnem a Mayou, ti mi ukazují všechny třídy a další zákoutí, kuchyni, zahradu, dílnu, laboratoř, ateliér, U-rampu… Pak stíhám ještě kousek Seanovy dopolední hodiny historie. Právě se řeší otázka, co všechno ovlivnilo to, že se v Evropě ve středověku rozšířila gramotnost a že to pravděpodobně nebylo jen díky Gutenbergovi a jeho knihtisku.

Oběd. Ve škole se každý den vaří vegetariánský oběd, v kuchyni se střídají zaměstnanci, rodiče, kteří si tak mohou odpracovat část školného, někdy vypomáhají i studenti. Dnes se podávají zapečené brambory s pórkem, salát a jako dezert jablečný „crumble“. Po obědě společný úklid. Pomáhám zamést podlahu a spěchám na nepovinný workshop na téma „mindfulness“. Účastní se jej asi 20 lidí, studentů i učitelů.

Po workshopu se ocitám na hodině matematiky. Učitel Nathan mě upozorňuje, že to vlastně nebude moc výuka, protože studenti se věnují přípravě na zkoušky GCSE (taková povedenější podoba státní maturity). Pracují individuálně, Nathan mezi nimi krouží, energicky vysvětluje, co je třeba, občas zadrnká na kytaru, která se povaluje na stole, nebo zaloví v balíčku chipsů, které se na stole povalují taky. Někdo sedí na zemi, někdo u stolu, další na stole. Za chvíli drnká na kytaru jeden z kluků, který ji pak používá jako podložku a dál něco počítá. Asi v půlce hodiny se ve dveřích objevuje slečna s provinilým výrazem, prý se trochu zapomněla na výtvarce. Nathan se s ní bleskurychle domlouvá, že si hodinu nahradí někdy v průběhu týdne a ona běží zpět dodělat, co právě tvořila. Mezitím někteří ze studentů odcházejí. Asi mají hotovo.

Školní den se pomalu chýlí ke konci, v 16.00 následuje „useful work“ neboli úklid školy. V průběhu uklízení se ke mně přimotá asi dvanáctiletý kluk s dotazem, jestli jsem „ta z České republiky“. Říkám, že jo, a on mi na to začne povídat o babičce z Československa, během války ji poslali do Anglie. Pak mluvíme o tom, jak se Československo rozdělilo, že to vlastně rozhodli politici… Načež prohlásí: „Hm, demokracie je skvělá, jen trochu záleží na tom, kdo je u moci.“ A pak začne s ostatními během rovnání židlí diskutovat o tom, že Davida Camerona volilo jen 25 procent lidí, a o výhodách a nevýhodách poměrného volebního systému… Fíha! Uklízím smeták a jdu vstřebávat zážitky. Na první den dobrý. Jsem zvědavá, co mě čeká v následujících čtyřech týdnech.

Kristýna Hrubanová, pedagožka

Rozhovor se studenty najdete na www.respekt.cz.