Diktováno, ale nečteno

Kdysi mě pobavilo, když Dale Carnegie ve své knížce Jak získávat přátele a působit na lidi popisoval, jak se snažil na někoho udělat dojem tím, že na konec textu připsal „diktováno, ale nečteno“. Představovala jsem si, jak člověk, který tuto možnost díky sekretářce skutečně má, jen narychlo vychrlí své myšlenky, zatímco plebejci jsou odsouzeni ke zdlouhavému datlování.

Dnes je ale všechno jinak. Jako celá řada dalších lidí jsem ignorovala zhoršující se pobolívání rukou (ať už při psaní nebo při nepřetržitém kolébání menších spolubydlících) a skončila se syndromem karpálního tunelu a neschopností bez bolesti cokoli vyťukat na telefonu. A to znamená jediné: telefon je nutné ovládat hlasem a zprávy diktovat.

Samozřejmě by se zdálo, že se nabízí místo posílání zpráv všem neustále telefonovat, ale tato možnost je pouze teoretická. Stejně jako skoro zmizely dopisy a ve schránce se objevují už jen účty, volání je dnes vyhrazeno telemarketingu, doktorům oznamujícím výsledky vyšetření a restauracím potvrzujícím vaši rezervaci. Krom rodinných příslušníků všichni ostatní telefon tudíž buď nezvedají (a odpovídají do minuty přes SMS „Děje se něco?“), anebo jej naopak zvedají vyděšeně, přesvědčeni, že volám proto, že někdo umřel. Telefonáty jsou prostě považovány za vtíravé, příliš intimní a závažné.

Absurditu novodobé komunikace to nicméně demonstruje dokonale: jdu po ulici, mluvím k obrazovce, iPhone mé věty přepíše a pošle do světa – a svět vyťuká odpověď, jen abychom…