V animaci je třeba méně sladit

Jste prvním Evropanem, který natočil celovečerní animovaný film ve slavném japonském studiu Ghibli. Ke spolupráci vás přizvali dopisem. Co v něm vlastně stálo?

To psaní bylo přímočaré. Západní producenti by vás zvali na schůzky a obědy a jednalo by se. Oni rovnou napsali, že by se mnou rádi natočili celovečerní film, jestli bych do toho šel. Okamžitě jsem kývl.

Je známo, že jejich zájem vzbudil váš krátký snímek Otec a dcera zachycující pouto mezi rodičem a jeho potomkem, které trvá i po smrti jednoho z nich. Za film jste v roce 2001 dostal Oscara. Řekli vám, proč se jim tak líbil?

Líbila se jim jednoduchost příběhu. Vede jej touha vytvořit jednu silnou emoci hlubokého stesku po milované osobě tak, aby se lidí niterně dotkla. Postava ženy drží emoce pod kontrolou, ale pořád se jí hluboce stýská. To k nim promlouvá.

V jakém smyslu?

V Tokiu je na vlakovém nádraží socha psa, o níž jsem před psaním scénáře k Otci a dceři nevěděl. Příběh za ní je následující. Někdy na začátku 20. století jezdil jeden muž vlakem do práce a na vlak jej doprovázel každý den jeho pes. Jednoho dne muž zemřel a nevrátil se a pes na něj až do své smrti čekal před nádražím. A Japonci mu postavili sochu. Dokážou ocenit jednoduchost emoce. Mě vlastně nepřekvapilo, že je ten film oslovil, protože já jsem zase inspirovaný japonskou kulturou.

Čím…