Spící království

Býval to exkluzivní artikl československého filmu. Zboží určené na export s výjimečnou reputací i jistota pro tuzemská kina. Česká pohádka je skoro terminus technicus. Řada z těch vyrobených před rokem 1989 je živá i pětadvacet let po revoluci a některé z nich, jako třeba Tři oříšky pro Popelku, se staly součástí zlatého fondu. Opěvovaný žánr však evidentně ztrácí obsah: většinu porevolučních děl nic podobného nečeká. Aktuální masivní úspěch pohádky Jiřího Stracha Anděl páně 2 – během dvou týdnů ji vidělo přes čtyři sta dvacet tisíc diváků, což je tolik, kolik přišlo celkově třeba na poslední bondovku nebo na animovaný Madagaskar 3 – dokazuje, že české publikum na pohádky stále slyší. A to přesto, že těch, které by skutečně stály za pozornost, je minimum. Přísně vzato je dokonce možné tvrdit, že česká pohádka je – jako Sněhurka, na niž zapomněl princ – mrtvá. Otázkou zůstává, co ji dnes může nahradit.

Dvojsečná zbraň

Výpravné pohádky vyrobené před rokem 1989 znamenají pro spoustu diváků řemeslný i vypravěčský vrchol. Po nečekaném úspěchu Pyšné princezny v roce 1952 se z pohádky stal prestižní žánr, do nějž státní monopol investoval i s vidinou prodeje do zahraničí. Byly tak na ně kladeny nároky, jež nebyly čistě ideologické. Po letech fungují také proto, že musely být přitažlivé i mimo komunistické Československo. Tři oříšky pro Popelku se například prodaly do desítek států a dodnes jsou součástí národní kultury nejen v…