Olympijský hrad

Pondělní rána bývají horší než jiná. Po víkendu se nikomu z nás nechce vstávat. Dnes jde ale do školy jen mladší dcera, takže rychlou trať postel–záchod–jídelní stůl–šatní skříň–koupelna–předsíň absolvuje jen ona. Starší sice vstala taky, ale v posteli se válí, u snídaně si čte a dlouho poté, co se její mladší sestra odešla vzdělávat, si konečně jde čistit zuby a oblékat.

Já dnes nepřednáším, pracovat asi budu doma, takže ráda zpomaluji s ní. Před devátou ale musíme stejně vyrazit. Venku je mrazivo. Sedáme do tramvaje a jedeme z Břevnova čtyři stanice na zastávku Pražský hrad. Musíme potupně vystát dlouhou frontu před vchodem do hradního areálu – je nám při čekání zima, takže si hřejeme ruce a podupáváme. Pak – neméně potupně – pod ošklivým dřevěným přístřeškem s bezpečnostním rámem otevíráme před policií naše tašky, aby byly prohledány jejich útroby. Alžběta s lehkým úsměškem nahlas uvažuje, jestli by děti v Česku mohly být teroristickou hrozbou, zatímco já jsem při kontrole mé tašky a při následném objíždění tyčovým detektorem kovů dost podrážděná.

Královská zahrada je v tomto ročním období již uzavřená, takže se zastavujeme až u bočního vchodu nad Jelením příkopem. S Alžbětou se tu překotně loučím, vím, že s ní do areálu zahrady prozatím nemůžu, a stejně tak se na dalších sedm hodin na tomtéž místě se svými dětmi loučí další rodiče. Děti mají privilegium vstoupit do uzavřeného areálu, kde je čeká poslední – celostátní – kolo logické olympiády. Dopředu jsme dostali propozice, že do hradní Míčovny, kde se „klání“ odehrává, nemají rodiče ani učitelé během LO přístup. Předpokládám nicméně, že na vyhlášení výsledků se příbuzenstvu Míčovna otevře.

Ptám se na to ochranky. Odpověď je nekompromisní: kromě soutěžících dětí a organizátorů do areálu přístup možný není a nebude. Koukám se na rodiče kolem sebe, z nichž mnozí přijeli z různých koutů republiky a někteří s sebou mají i sourozence soutěžících. Vedle sebe zaslechnu neklamný ostravský přízvuk. Někdo jede skoro čtyři sta kilometrů, aby pak poníženě zůstal stát za dveřmi a doufal, že organizátor (Mensa ČR) třeba pořídí ze závěrečné ceremonie alespoň fotografie. (Na jejich webu je aktuálně jediná.)

Snažím se potlačit vztek. Organizátoři olympiády v pozvánce zdůrazňovali, že děti zažijí mimořádnou atmosféru architektonického skvostu, ale arogance hradní moci je namísto toho zavřela v kleci – krásné, ale nepřístupné. Před čtvrtou odpolední všichni rodiče znovu absolvují policejní prohlídku a čekají v hloučcích na své ratolesti. Z dočasné klauzury vycházejí první „olympionici“ – rodiče je vítají, ale na mnohých z nich je vidět zklamání, že nemohli být u toho. „Tak jaký to bylo?“ ptá se maminka s velkým batohem na zádech, který evidentně nosila celý den po Praze. Její syn třímající v rukou velkou tašku s odměnou, neklamnou známkou toho, že byl mezi prvními, odpoví stroze, že „dobrý“. Snad jí řekne víc, myslím si, aby si mohla krátký okamžik „slávy“ svého potomka aspoň představit.

Alžběta se objevuje mezi posledními – v první desítce se prý neumístila, ale s výsledkem je spokojená, ostatně o výhru přece nejde. Jen tak mimochodem se zmiňuje, že během soutěže v Míčovně natáčela televize. Inu, publicita je publicita a rodič v šíření slávy hraje zanedbatelnou úlohu.