Divoký západ nad Berounkou

V útlém věku mě formoval ancien régime, odváté lepší časy, na něž vzpomínala maminka i babička. Do úplně jiného světa mě uváděl tatínek o víkendech a dovolených. Žili v něm trapeři, dobrodruzi a desperáti, řídil se nepsanými zákony mužské cti a odvahy, vládla v něm příroda, jejímž rozmarům bylo nutno čelit i za cenu nepohodlí.

Osobní vlak do Berouna nás vezl celkem civilizovanou krajinou, okénkem se dal dokonce zahlédnout vznosný říšský hrad Karlštejn, když jsme však přesedli na lokálku do Rakovníka, započala proměna. Vagon zaplnili muži v odřených manšestrákách, kostkovaných košilích a kožených vestách, na širokých opascích se jim houpaly velké nože, občas se zableskla i šerifská hvězda. Někteří nosili široké kovbojské klobouky a pár bývalých interbrigadistů mělo na hlavách rohaté španělácké čapky, které si přivezli od Madridu, kde bojovali za Prahu. Drsní chlapíci. Tatínek se s nimi zdravil, poplácávali se po zádech a vzájemně si chválili, popřípadě kritizovali svoji výstroj. Vtip stíhal vtip, ozývalo se drnkání kytar a mandolín, nechyběly ani rozveselené ženy v pestrém, nezvykle ležérním oblečení. Všichni se přátelsky pošťuchovali a domlouvali se, zda půjdou večer někam na potlach nebo do hospody. Ze zastávky Račice nad Berounkou jsme pokračovali pěšky, nejdřív po úzké silnici a pak hlubokým úvozem ve stráni. Tatínek s rozkoší nasával vzduch a chválil jej, jak je voňavý a čistý, maminka občas utrhla nějaké to polní kvítí, aby je dala v chatě do vázičky. Nahoře pod…