„Mé deníky budou cenným materiálem pro literární historiky, pro mé životopisce. Přiznej se. To není rouhání, to není svatokrádež… Myslím si to a budu si to myslet, i kdybych to sebezuřivěji popíral. Vídám tlusté knihy: Pavel Juráček - Deník.“ (3. července 1956)
16. dubna 1954
(…)
Jdu k sobě. Nazpět do dětských let, těžkých a bolestných. Mám je rád, právě proto, že byla taková. Zastávám se v duchu sám sebe za to, co bylo. Neměl jsem možnost vidět a nikdo mi oči neotevřel. Byl jsem sám…
O svém otci vím velmi málo. Z kusého maminčina vypravování, příliš jednostranného, jsem mnoho nepoznal. V dětství jsem objevil doma dopisy, které matce psal, ale nerozuměl jsem jim. Potom jsem je už nikdy neviděl. Narodil se na Slovácku, ale nic selského v sobě neměl. Otec mu brzy zemřel a tak ještě s bratrem (matku již také neměli) je vychovávala teta. Byla na ně patrně příliš slabá a dovolovala jim víc, než bylo možné.
Z otce se asi stal také snílek, protože byl slabý a nesvobodný. Tehdy se na děti bez rodičů pohlíželo na Slovácku svrchu, stavovská čest slováckých gazdů, hrdých na svůj statek a rozlehlé lány, pohrdala dětmi toho, který svůj statek ztratil. (Zapomněl jsem napsat, že děd o svůj statek přišel. Jak – nevím.)
Otec tedy snil o světě; úzký koutek Moravské Nové Vsi, úzké lavice hodonínské měšťanky mu připomínaly ubohý život na vsi, bez ideálů, bez velkých cílů. Co bylo potom, nevím. Byl v Praze, byl obchodním příručím, později…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu