Co odvál dým

Moje podělané spodky

Uběhly asi dva týdny, když se najednou jednoho dne, mimo dobu, kdy se pravidelně odbýval apel, objevil celý houf esesáků. Nařídili nám, abychom se rozestavili v pětiřadech s většími rozestupy, abychom předpažili a roztáhli prsty a tak zůstali stát. Pak ti pánové chodili pomalu kolem nás a jeden z nich, pravděpodobně ten nejvyšší, se vždycky před tím nebo oním z nás zastavil. Pak šel buď dál, nebo na něj ukázal jezdeckým bičíkem. Toho se pak hned ten náš esesák zeptal, jak se jmenuje, a zapsal si ho do tlusté knihy. Některým poručili, aby se obrátili, spustili kalhoty a ukázali podvlíkačky. Toho, jehož spodky byly poznamenány žlutohnědě průjmem, hned zapsali.

Když suita šla kolem tatínka – stál jako vždycky hned vedle mě –, tak překonal bolesti a slabost, narovnal se a s vysoko zdviženou hlavou se díval oficírovi rovnou do očí. Ten okamžik váhal a vypadalo to, že už chce na tatínka ukázat bičíkem, ale pak se přece jen od něho odvrátil a šel dál ke mně, ale hned zase dál, aniž mě uznal za hodna svého pohledu. Já asi ještě vypadal poměrně zdravě. Ačkoliv jsem nevěděl, co celá tahle opičárna má znamenat, přece jen jsem pocítil jisté ulehčení. Neboť tolik už jsem se naučil: bylo totiž vždycky líp, když si člověka nikdo nevšímal.

Po prohlídce se nejdřív nestalo nic. Pánové zase zmizeli, stejně jako se objevili, aniž by se o nás dál zajímali. Tak jsme si mysleli, a taky jsme o tom spolu diskutovali, že to asi byla nějaká lékařská prohlídka.…