Záchytné body naděje

V půl sedmé budím kluky. Bez úspěchu. „Máte tam už připravený tousty,“ zkouším urychlit proces. Zatímco starší syn se přesouvá v polospánku do kuchyně ke stolu, čtyřletý Daniel už okoukl situaci a žene se k tátovi do koupelny: „Tati, dáš si taky vajíčka na schniličko?“

Do školy a školky odcházím dneska s klukama já. Přesněji řečeno popobíhám za jejich koloběžkami. Každopádně mě svižná chůze chladným ránem přivede k plné bdělosti. Loučíme se.

Tenhle týden nesměřují mé další kroky do práce, nýbrž do nemocnice pod Petřínem. Ve druhém patře zvoním na sesternu paliativního oddělení. Usměvavé sestřičce říkám, za kým jdu. Předevčírem sem z nemocnice převezli mámu. Ocitám se v prostoru, kde jako by platily jiné fyzikální zákony. Cokoli se zde děje, děje se vědomě, je prostoupeno klidem, děje se především pro pohodlí nemocného a jeho blízkých. Nelze si nevšimnout toho kontrastu ve srovnání se spěšnými, zautomatizovanými úkony v běžném nemocničním prostředí, za kterými se jedinečnost i důstojnost života často vytratily.

Vstupuji do mámina pokoje. Otevírá oči, pak znovu usíná. Dnes mě poznala a oslovila jménem. Ještě před dvěma týdny jsme si v rodinném kruhu prohlíželi bráchovy fotky z dovolené. Tou dobou už ale věděla, že je nemocná a že nám moc společného času nezbývá. Pozoruju její tvář. V létě oslavila pětašedesátku. Zahájila vytoužený čas důchodu po letech péče o chrup pacientů. Přišel čas, kdy ona se stává tou potřebnou. Snad jen… příliš brzy. Tiché zaklepání na dveře. Vchází sestra s dotazem, jestli může ostříhat mamince nehty. „Jistě, pojďte dál.“ „Vy prý učíte francouzštinu,“ usměje se na mě. Přikývnu. Sedne si vedle máminy postele. „Já zdokonaluju svou arabštinu,“ navazuje na započatý rozhovor a vypráví mi o době strávené v nemocnici v Egyptě. Vnímám přitom, s jakou laskavostí provádí manikúru ženě, která už důslednost kosmetické péče zdánlivě nemůže ocenit. Zůstávám s mámou opět sama. Spí. Loučím se s ní. Okno jejího pokoje nabízí skvostný pohled. Pokaždé znovu mě tahle skutečnost pobaví i dojme zároveň: zdejší prostor s exkluzivním výhledem na Hradčany je vyhrazen lidem na sklonku života.

Dobíhám do školky, kde mi paní učitelka předává spokojené dítě a jeho počurané slipy. „Já sem to nestihl,“ říká mi syn zčásti omluvným, zčásti lehce vyčítavým tónem. Že bych za to mohla já?

Odpoledne trávím na telefonu s tátou a bráchou. Začínáme plánovat pohřeb. Důkladnější organizace bude potřeba, očekáváme hodně lidí. Během života máma rodinu spojovala a nebude tomu zřejmě jinak ani tentokrát.

Před šestou odcházím učit do jazykovky – jediný kurz, který jsem si tento týden ponechala. Po návratu na mě padá únava posledních dnů. Nakonec přece jen vybalím tašku s máminým oblečením. Vybírám jí sukni a černobílou halenku. Bezděky si ji přiložím k obličeji a vdechnu její vůni. Do očí se mi derou slzy. Nevím, kde vůně bere tu výjimečnou schopnost přenést člověka do minulosti.

Před usnutím myslím na všechny další rodiny čekající na zprávu, že se pro jejich blízkého u řádových sester pod Petřínem uvolnilo místo. My patříme nezaslouženě k těm šťastným. Snad podobných míst jednou bude víc než nyní. Na interaktivní mapě republiky se budou rozsvěcovat jako záchytné body naděje. Až přijde těžký čas loučení, postačí jeden z bodů prokliknout, zavolat na uvedený telefon a vyslechnout si laskavý hlas na druhé straně: „Víme, jak náročnou situací teď procházíte. Rádi si vezmeme vašeho nemocného do péče a poskytneme vám veškerou potřebnou podporu.“

KLÁRA KAFOŇKOVÁ