Šarlatán s mycí houbou

Patříte mezi znalce Priessnitzových postupů. Jak se to přihodilo?

Když jsem na Gräfenberk, tedy do Jeseníku, v roce 1952 nastoupil, představoval jsem si medicínu jinak. Ale nakonec se Gräfenberk stal mým osudem a profesně jsem tu působil šedesát let. A za ty roky jsem se samozřejmě o Vincence Priessnitze zajímal ze všech stran, zkoumal historické prameny, pátral v knihách i dobových článcích.

Pocházel z chudých poměrů, nestudoval… V čem byla jeho léčba převratná?

V jednoduchosti. U Priessnitze je nutné vyzdvihnout mimořádný pozorovací talent, přirozenou inteligenci a intuici, ačkoli vychodil jen venkovskou školu, kde se naučil psát, počítat a číst. Jako jinoch prodělal dva těžké úrazy, kdy sám na sobě vyzkoušel to, co měl odpozorováno z přírody – traduje se například, že si při pasení dobytka všiml, že si srnec poraněnou končetinu chodí máčet do studánky. Nutno podotknout, že ze zmíněných úrazů ten druhý byl prakticky smrtelný, a pouhou vodoléčbou se mladík uzdravil natolik, že mohl bez omezení pracovat. To byl první impulz, kdy obklady a omýváním vodou léčil zpočátku hlavně pohmožděniny a povrchová zranění. Rozneslo se to a do jeho chalupy začali proudit lidé ze široka.

Později přicházeli i s jinými neduhy.

Byl to opravdu bystrý mladík. Pacienta vždy pozorně vyslechl, sledoval třeba i jeho mimiku, a pak testoval studenou lázní, jak bude proceduru snášet…