Ceuta je španělská enkláva na severním pobřeží Maroka, leží asi 60 kilometrů od přístavu Tanger, kde teď žiji. Pro Evropany žijící v Maroku je cesta do enklávy snadným a levným způsobem, jak opustit zemi před uplynutím povolených 90 dní nepřetržitého pobytu, a pro Maročany s vízem představuje nákupní ráj. Lze tu nakoupit evropské produkty, které se v Maroku shánějí hůře (hlavně alkohol), a navíc se tu vůbec neplatí spotřební daň. Ačkoli je Maroko obecně podstatně levnější než Evropa, míří do Ceuty auta plná pasažérů toužících po pivu za 50 centů a sýru či čokoládě za euro. Během víkendu se dá přes hranice dostat za deset minut, protože většina obchodů má zavřeno, ale v pracovním týdnu mnohdy trvá přechod hranic kvůli dlouhým frontám konzumentů i dvě hodiny.
Formulář, který je nutné vyplnit před opuštěním země, nejde sehnat přímo na celnici, ale jedině od bezzubých Afričanů potulujících se kolem hranic, kteří za poskytnutí formuláře očekávají odměnu v podobě pár drobných nebo alespoň cigarety. Hned za hranicemi stojí obchod s alkoholem a kupodivu i obchod s pracím práškem. Směnárna chybí – výměnu marockých dirhamů za eura nabízí místo směnárny Maročané na ulici.
Ploty na hranicích mi až tak děsivé a nepřekonatelné nepřipadají, alespoň ve srovnání s vyprávěním. Ale to se mi to mluví, když mám „passeport rouge“, růžový evropský pas. Nepřekonatelné koneckonců nejsou – 150 ze 400 běženců se podařilo před pár týdny plot přelézt a kvůli zraněním způsobeným při překonávání…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
