Trénink na velké dějiny

Bohuslav Prudil stál v prosinci 1916 na zásadní křižovatce. Do ruského zajateckého tábora, v němž byl tehdy mladý voják původem z Vlkova na Vysočině uvězněn, dorazil Milan Rastislav Štefánik a všechny vojáky rakousko-uherské armády, kteří byli slovanského původu, vybízel ke vstupu do „národního vojska“, do legií. Jestli se Bohuslav dlouze rozmýšlel a co všechno u toho zvažoval, ve svých nepublikovaných vzpomínkách, které sepsal úhledným písmem brilantní češtinou v polovině třicátých let, nezmiňuje. Víme však, že poté co se vstupem do legií souhlasil, dostal trikoloru, lepší jídlo (v poledne polévku a někdy i maso, „ale stále bez soli a chleba“), osvobození od práce, větší volnost v táboře a nakonec i možnost z něj odejít. Během týdne se k němu přidala další tisícovka spolubojovníků, i když zdaleka ne všichni Češi v táboře. „Mnozí Češi říkali, že raději zemřou, než by zradili císaře,“ píše Bohuslav s tím, že je k tomu možná vedl i fakt, že někteří Rakušané a „Austročeši“ si zapisovali jména zrádců a vyhrožovali jim udáním a vůbec se mezi novými legionáři a „austrofilci“ odehrávaly „rvačky a různice“.

Nad Bohuslavovým rozhodováním si během zamračeného čtvrtečního prosincového dopoledne láme hlavu skupina kluků a holek, kteří se hrbí nad kopiemi jeho zápisků v učebně biologie v přízemí ostravského Gymnázia Olgy Havlové. Ve druhém patře si v jiné skupině jejich spolužáci a studenti a studentky z dalších sedmi gymnázií z celé Moravy zkoušejí představit, co by je za války vedlo…