O smutné ježibabě

Archetypální příběhy jsou silné a okouzlující právě díky své uzavřenosti. Ovšem pro někoho jsou slova „žili šťastně až do smrti“ nekonečně dráždivá a provokující. Touha převyprávět nedotknutelné příběhy, doplnit je, zmocnit se jich, přidat k nim něco vlastního, je tak – zdá se – provází od nepaměti. I pro Michaela Cunninghama je typická fascinace existujícími příběhy a jejich přepracování. Ve svém nejslavnějším románu Hodiny potřikrát zpřítomňuje a znovu objevuje postavu paní Dalloway, hrdinku stejnojmenné knihy Virginie Woolf. Před dvěma lety si pro svůj zatím poslední román Sněhová královna krom názvu vypůjčil několik motivů z Andersenovy pohádky. Přesto může jeho volba převyprávět po svém desítku nejznámějších pohádek angloamerické kultury působit trochu překvapivě. Dosud se velmi volně inspiroval, teď se nechává svázat. Jako by nevěděl, že převyprávěním něčeho dokonalého a nedotknutelného může vzniknout jen dílo skličující. Nebo to dělá právě proto? Možná.

Hned v úvodu se ostatně svěřuje s ambivalentním postojem k pohádkovým hrdinům, dokonalým tvorům, jejichž zkázu musí způsobit něco nadpřirozeného. My ostatní, kterým k dokonalosti něco chybí a něco přebývá, si zkázu stačíme způsobit sami. A tak bere hrdiny jednoho po druhém, sesazuje je z piedestalu a líčí je jako tvory nedokonalé, lidské. Sněhurka je pro prince nejpřitažlivější ve chvíli smrtelné bezmoci, a tak se z lásky k němu znova a znova vrací do skleněné rakve. Jack, který se po stonku…