Sergej Lojko se těžkých bojů v ruské válce proti Ukrajině účastnil na vlastní kůži jako jediný západní reportér. A to přímo v epicentru, na doněckém letišti Sergeje Prokofjeva. Bývalo chloubou východu Ukrajiny, ale bitva, která s přestávkami trvala 242 dnů, ho proměnila v apokalyptické rozvaliny. O jeho dobývání ruskou armádou posílal reportáže do deníku Los Angeles Times; když padlo, sepsal knihu, jež strhujícím způsobem popisuje, čeho byl svědkem. Je prvním uceleným svědectvím o tom, co se na Ukrajině dělo – byť ho podává v mikrodetailu letiště.
Lojko ho připodobňuje ke kostře leviatana, mořské příšery vyvržené na souš. Sám se ocitl v jejím břiše, všude kulometná palba rozbíjející zdi na kousky, doutnající letadla, terminály rozmetané dělostřeleckou palbou. Vykresluje však nejen zkázu, píše především o Ukrajincích, které si kvůli jejich hrdinství přejmenoval na kyborgy. Kniha se odehrává v posledních pěti dnech před ovládnutím letiště Rusy, řada postav i událostí vychází z reálné podoby, ale částečně je vyfabulovaná a jednou z ústředních postav je Lojkovo alter ego, fotograf Alexej. „Lojko došel na samý okraj srázu, kde končí novinařina, nadechl se a skočil do víru románového živlu. Veškerá vášeň, již musí naše profese tvrdě potlačovat, veškerá láska, kterou se novinová řádka pokouší vysušit, veškerý hněv a bol, to vše najednou uniklo na svobodu,“ napsal o knize zástupce šéfredaktora Echa Moskvy Sergej Buntman.
Silný osobní rozměr má ostatně i vznik knihy. Když Lojko…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
