Závod ke dnu

Ono zářijové úterý, kdy se nad listím zapadaným jezírkem v Hranické propasti sešla česko-polská skupina potápěčů, nikdo nehýřil přehnaným optimismem. Měla to být jen technická zkouška nového podvodního robota, kterého se jeho výrobce, polský inženýr Bartłomiej Grynda, teprve učil ovládat. Skutečné měření hloubky propasti, jež se otevírá pod hladinou jezírka na Moravě do neznámých hlubin, mělo přijít až jindy. Robot zavěšený na laně ale náhle spadl do veliké hloubky. Všem se zatajil dech. Sonda dál klesala. Když se na kontrolním displeji rozsvítilo číslo 393 metrů, skupina propukla v jásot. Hranická propast právě předběhla italskou Pozzo del Merro, která byla dosud považována za nejhlubší zaplavenou jeskyni na světě.

Ve chvíli, kdy na displeji bliklo 404 metrů, si potápěči všimli, že na další spouštění už jim na navijáku nestačí lano. Sonda přitom ještě zdaleka nebyla na dně, mohla jít hlouběji. Jak moc? „Pět set metrů? Tisíc? Těžko říci,“ hádá Krzysztof Starnawski, elitní polský potápěč, který expedici vedl a s robotem se osobně ponořil do hloubky 200 metrů, aby ho protáhl zúžením. O svém čerstvém objevu česko-polský tým ihned odeslal esemesku do Washingtonu do redakce přírodovědného časopisu National Geographic, jenž expedici spolufinancoval. Odpověď přišla obratem: „Gratulujeme, a hlavně zatím nikomu nic neříkejte.“ O dva dny později časopis rozhlásil do světa, že nejhlubší zatopená sladkovodní propast už není v Itálii, ale v České republice. Jak hluboká je temná jáma v lesích Hranického krasu ve skutečnosti, to se v nejbližší době nejspíš nedozvíme.

Tady jsem nebyl

Modrozelené jezírko v lesích sevřené ze všech stran vápencovými skalami přitahovalo potápěče od šedesátých let minulého století. Tehdejší potápěčské přístroje se stlačeným vzduchem je však nepustily příliš hluboko. První měření s olovnicí zavěšenou na provázku naznačovala, že díra není příliš hluboká. V roce 1963 se tu ale Jiří Pogoda potopil do hloubky 42 metrů a zjistil, že domnělé dno je ve skutečnosti pouze první záhyb a dutina pak dál pokračuje do netušených hlubin. Ukázalo se, že malé modravé jezírko je jen úzkým hrdlem ukrývajícím rozsáhlé zatopené prostory.

Jedním z průkopníků objevování propasti je profesionální jeskynní potápěč Miroslav Lukáš. Při zdejším potápění v roce 1978 zjistil, že v lesích u Hranic se nejedná o pouhou díru do země, ale o složitý labyrint plný odboček, skrytých jeskyní a chodeb. Úplnou náhodou se při sledování jednoho komínu směrem vzhůru vynořil nad hladinou. Kolem něho byla tma. Ve světle lampy viděl bílé krápníky a malou jeskyňku nazval Nebe. Tak objevil první z mnoha suchých jeskyní, ke kterým je přístup jen skrz vodu. O rok později objevil ještě spolu s jiným potápěčem daleko větší jeskyni. „Ty vole, tady jsem nebyl,“ řekl překvapeně kolegovi, když se vynořili nad hladinu. Na stropě jeskyně, kterou pojmenovali Rotunda, hnízdily stovky netopýrů. Jak se zjistilo později, dostávají se sem zvenku z lesa přes úzké škvíry ve skále. Do jeskyně pak potápěči přivedli telefon a donesli propanbutanové svítilny a začali odtud zkoumat okolní prostory. Objevili přitom dalších několik jeskyní.