Jaromír studuje vysokou školu v Brně, odhaduji tak čtvrťák. Jaromír se nějak v jedné chvíli dostal na Ukrajinu – a vrací se tam zas a zas. Jeho práce je neobyčejně prostá.
Jaromír jezdí do oblasti, kde se střílí, na frontu nebo kousek od ní, kamsi k Donbasu. Ráno vstane a koupí dva bochníky chleba starým důchodcům z paneláku, kteří by jinak neměli moc co jíst. Pak zařizuje výměnu pneumatiky pro sanitku, která den předtím najela na střepinu ze šrapnelu. Potom shání léky mladé mamince, jejíž manžel možná zmizel nebo padl.
Když Jaromírovi dojdou peníze, napíše svým kamarádům. Každý mu pošleme na jeho konto nějakou menší či větší částku a je nám jedno, co s těmi penězi Jaromír udělá, protože víme, že za to něco někde obstará potřebným. Jaromír se někdy obtěžuje a pošle nám fotografie na e-mail, většinou se neobtěžuje. Jaromír jezdí na Ukrajinu vždycky ve zkouškovém či po něm a zbývající čas je normální student normální univerzity.
Na celém projektu mě fascinuje ta jednoduchá přímočarost. Nefunguje to přes státní správu, přes neziskovky, charitu, Adru, sekretářky, přes dárcovské DMS, koupi symbolické cihly, odznaku, žlutého kvítku nebo čehokoli, funguje to na lidskou důvěru. Jaromír občas pošle e-mail, že mu došly peníze, a kdo může, tak mu nějaké pošle, tečka. Ano, nelze si ty peníze odvést z daňového základu; co se dá dělat. Tahle neziskovka má ale zase jen jednoho člověka a nula korun dává na nezbytný aparát; dárce ví, že sto procent jeho peněz přijde do správných…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
