Na cele č. 9

Probouzím se do brzkého pondělního rána. Ležím bez hnutí. Mám strach, že zlý sen o včerejšku nebyl snem. Snažím se nevnímat palčivou bolest hlavy. Spala jsem hodinu, možná dvě. Sahám si na zápěstí tam, kde nosívám hodinky. Nejsou tam. Takže je to celé pravda. S hlubokým nádechem pomalu otevírám oči. Víčka mám oteklá od pláče. Těkám pohledem kolem sebe. Do prosté místnosti vchází ranní světlo skrz malé zamřížované okno. Naproti němu jsou těžké ocelové dveře bez kliky. Měla jsem být v Belgii, ale nové ráno mě proti mé vůli vítá v cele střediska pro migranty v tureckém İzmiru.

V neděli ráno s přítelem cestou na letiště projíždíme İzmirem. Nechci odjíždět, ale po červencovém pokusu o puč jsem přišla o práci, pracovní povolení i peníze v bance, kterou stát poslal do likvidace. Tři roky jsem pracovala jako externí učitelka na soukromé základní škole. Dnes je ale má škola z politických důvodů zavřená.

Na letišti při pasové kontrole ještě příteli zamávám, neuvidíme se půl roku. Vtom ke mně přistupuje kdosi v uniformě, v ruce drží můj pas i s letenkou a vyzývá mě, abych se přesunula do kanceláře opodál, tam mi stroze turecky oznámí, že zde počkám. Nikdo se se mnou nebaví, muži v uniformách upínají své zraky na počítače před sebou a neustále telefonují. „Vaše situace je vážná. Vy jste, jak bych to řekl, žádaná osoba,“ dozvídám se po půlhodinovém dotazování, co se děje. Po hodině zmatků, volání, čekání a mého přesvědčování, že to musí být nějaký omyl, mé letadlo odlétá. Vrací mi kufr a odvádějí do jiné kanceláře, kde následuje další zmatené telefonování a dohadování. Dávám vědět rodině, že jsem neodletěla. Stále nevím, co se děje.

Ve dvě hodiny odpoledne mě naloží do policejního auta. Přítel se ke mně na krátkou chvíli přidá. Dozvídáme se, že mě odvezou na migrační oddělení, kde budou případ řešit. „Budete tam jen krátce. Je tam i ubytovna. Vše budete mít k dispozici. Nebojte se,“ uklidňuje mě policistka během jízdy autem. Nevěřím jí. Přítel se mnou smí ještě do nemocnice, kde lékaři potvrdí, že jsem zdravá. Berou mě na policejní stanici kvůli fotografiím a sejmutí otisků. Kolem páté přijíždíme na imigrační středisko.

Pod dohledem dalších strážců mi strážnice odebírá zavazadla, která podrobují detailní prohlídce. Nařizují mi sundat si pásek a vytáhnout tkaničky z bot. Zabavují mi hodinky, cennosti, počítač, telefon. Vše je tu zakázané. Bráním se. Nikdo nemluví anglicky. Na mou lámanou turečtinu nikdo nereaguje. Strážkyně mi provádí tělesnou prohlídku. Pak mě odvádějí do kanceláře. Na otázky, proč jsem tu a jak dlouho tady budu, mi úředník odměřeně odpoví v turečtině: „Víte, to je život. Vy jste nic špatného neprovedla. Prostě máte smůlu. Pracovala jste na špatném místě. Dnes je neděle, nic nezmůžeme. Zítra s vámi sepíšeme protokol a začneme se případem zabývat. Prozatím jste naším hostem.“ Protestuji. Žádám svůj telefon. Chci okamžitě kontaktovat rodinu, české úřady, ambasádu. Beznadějně. „Telefony jsou tu zakázané.“

Z kanceláře mě rychle odvádějí ven. Dostávám ručník, kartáček a zubní pastu. Vedou mě úzkou chodbou lemovanou těžkými dveřmi s malými zamřížovanými okýnky. Dorazíme ke dveřím č. 9. Na vyzvání stráže vcházím do prázdné cely. Těžké dveře za mnou zapadají. Zmocňuje se mě pocit úzkosti a beznaděje. Po tváři mi stékají slzy. Zbývá mi jen čekat.

A tak jsem se stala „hostem“ na cele č. 9. Za celou dobu pobytu mi nedovolili žádný kontakt s okolím. Až po třech dnech jsem dostala oficiální zdůvodnění mého zadržení. Za šest dlouhých dní jsem se dočkala vyhoštění ze země. Stále přemýšlím, proč se takové věci dějí. „Prostě máte smůlu.“ Nikdy tuhle větu nezapomenu.