Legrace jako na státním funuse

Pohřeb může být docela legrace. Dokonce i ten státní. Minulý režim, který se rozhodl své vůdce dva tisíce let po pádu egyptské říše balzamovat (i v neúspěšnosti téhle snahy byla jistá komičnost), byl v téhle specifické disciplíně přeborník. Dodnes vzpomínám, jak jsme se nasmáli, když nám ve školce v přímém přenosu pouštěli pohřeb Leonida Brežněva. Ta slavná chvíle, kdy se rakev žijícím soudruhům na Rudém náměstí vyvlékla z popruhů a s dunivou ránou spadla z výšky do hrobu, byla v roce 1982 k nezaplacení.

Bolševici uměli obohatit směšnými momenty smuteční obřad taky svým oponentům. Když uštvali mluvčího Charty 77 Jana Patočku, na plochodrážním stadionu na Markétě nechali závodníky túrovat motorky, aby přehlušili farářova slova na břevnovském hřbitově. Moc se jim to nepovedlo. Ale stejně si na ten bizarní moment člověk musel vzpomenout, když o pěknou řádku let později závodníci řevem motorů ve Strašnicích vzdávali poctu největšímu z nich, Františkovi Šťastnému. Je pravděpodobné, že kdysi někteří otáčeli plynem i na Markétě.

I další velikán spojený s Chartou 77 se díky komunistům dočkal tragikomického posledního rozloučení. S mrtvým Jaroslavem Seifertem šíbovali od Rudolfina přes Břevnov až do Kralup nad Vltavou, všude kontrolovali stuhy na věncích, aby se na nich náhodou neobjevilo něco pro ně nepříjemného, a čím víc se blížilo hození hrsti hlíny na básníkovu rakev, tím víc kolem ní přibývalo estébáků. Skoro přes ně ani nebylo vidět. Jenže slova tělem nezakryješ.

…