Dopis z Albánie

Míjíme jednu z mnoha dopravních nehod a stavíme auto u hospody se spásnou černobílou nálepkou wi-fi. Hostinský heslo neví, na to má syna s dobrou angličtinou; nám nabízí něco lepšího než internet – otevíráme podpultovou PET lahev s domácí pálenkou raki, která člověka dokáže opít jenom svými výpary. V dálce se zvedají kopečky, po hlavní silnici se mezi auty prohání koňská spřežení – absolutní Albánie.

Tahle země nabízí stovku důvodů, proč ji milovat, a dalších sto, proč ji nesnášet, jak je to podobné ve všech chudších státech. Negativní myšlenky tady českého turistu napadají už proto, že se nachází v oblasti, kde vrah loni surově ukončil život dvou jeho krajanů. „To byla hrůza! Vandalové si tipují cizince kvůli penězům,“ říká o pár dní později Tea, servírka z hostelu Grande House v hlavním městě Tiraně, když na tohle téma padne řeč. Hned ale připomíná, že Albánci se po zmíněné vraždě turistů okamžitě začali šikovat do smutečních průvodů s českými vlajkami.

Nicméně je potřeba mít se na pozoru. Albánie sice po pádu východního bloku opustila tuhou izolaci, světu a cizincům ještě ale úplně otevřená není. Navíc když stát se třemi miliony obyvatel ekonomicky tápe a třeba podle čísel HDP se nachází na úrovni Namibie. Finanční nestabilitu dokazují také tisícovky rozestavěných domů po celé zemi, které už nejspíš nikdo nikdy nedostaví. „Hodně mladých krade nebo kšeftuje s drogami. Druhá možnost je sednout si a čekat na štěstí. Protože i když máš vysokoškolský diplom, je strašně…