Nejsem Rus

První obětí vymknutých ruských režimů jsou vždycky sami Rusové, zní obecná pravda tamních dějin. A také spojující téma ruské literatury, která se novou i starou historií a tamním domácím utrpením zabývá. Občas se však někdo zastaví a zeptá se sám sebe: „No dobře, ale nezapomínáme na lidi okolo?“ Michail Ševeljov, ruský novinář a překladatel, to udělal v knize Nejsem Rus, která vyšla loni v Moskvě a o rok později v českém překladu.

Hrdina jeho krátké novely je – stejně jako autor – novinář ve středním věku. Pavel Volodin má za sebou trochu divokou, trochu dobrodružnou a hodně nadějnou kariéru v devadesátých letech a pak, s příchodem Putinova režimu, postupnou ztrátu iluzí, šancí i přátel. Nijak bolestnou a náhlou: Volodin vede vcelku pohodlný, ale prázdný život příslušníka elity, který režimu nepodlézá, ani se nevzpírá. Z něj ho vytrhne až jedno vydání večerních zpráv. Vadik, kdysi bezprizorný ruský mladík, kterého Volodin dostal z čečenského zajetí, chvíli se o něj v Moskvě staral a který mu následně nadlouho zmizel z očí, se opásal výbušninami a zabarikádoval v kostele plném lidí. A chce mluvit s Pavlem Volodinem.

Kniha je napsaná ležérně a s vtipem. Je právě tak zdánlivě cynická, unavená a chytrá jako její hlavní hrdina. Současné drama, které se odehrává na ploše pár hodin, se prolíná s porevoluční historií Ruska a vede k jedné úvaze. Jak se stalo, že si ruští voliči neomylně, po pár letech divoké svobody, jejíž odvrácenou stranu Ševeljov nezapírá, opět volí staré pořádky? A proč je nezajímá, že kromě vlastní nesvobody pak jejich stát roznáší utrpení do svého okolí. Ševeljov přitom nepíše o „nich“, těch hloupých a stádních, píše o „nás“, těch hloupých i chytrých, stádních i svobodomyslných. A kdo by si myslel, že jeho úvaha ztrácí platnost na ruské západní hranici, velmi se mýlí.

Michail Ševeljov: Nejsem Rus

Přeložil Jakub Šedivý. Prostor, 176 stran