Barrandov za protektorátu

Venku už na něj čekali. Režisér Jan Sviták byl na rozvášněné lidi zvyklý, vždyť to bylo docela nedávno, co se musel prodírat nadšeným davem aplaudujícím mu v Lucerně po premiéře jeho Přednosty stanice. Jenže tentokrát stál před úplně jiným publikem a v úplně jiné situaci.

Desátého května 1945 ráno ho ve spodním prádle vyhodili příslušníci Revoluční gardy ze dveří vyšetřovny v Bartolomějské ulici. Hlídkující dav se ho okamžitě zmocnil. Padaly první nadávky o „kolaborantské svini“, první plivance, první rány. Pak někdo vykřikl, že to byl Sviták, kdo svým udáním poslal písničkáře Karla Hašlera na smrt do koncentráku. Byla to lež. Ale atmosféra ještě víc zhoustla a lynčovaný režisér upadl na dlažbu. Za pár hodin ho z ní zvednou, to už ale bude mít prostřelenou hlavu. Pravděpodobně ho popravil procházející rudoarmějec, který vyslyšel přání zfanatizované masy, aby za ni dodělal špinavou práci.

Jan Sviták je nejbrutálnější obětí poměrů, které v české kinematografii nastaly po okupaci. Poměrů, jež jsme zvyklí označovat slovem kolaborace. Nešlo zdaleka jen o herečku Lídu Baarovou, jejíž milostné vzplanutí k ministrovi propagandy Goebbelsovi nyní ožívá díky hned dvěma biografickým filmům (více v recenzi na str. 54–55). Hrát ani točit se nedá do šuplíku a nástup nacistů k moci byl pro filmaře a herce první zkouškou, jestli se dá udržet profesionální kariéra i v nesvobodných poměrech, aniž se umělec zaprodá ďáblu. Ve čtyřicátých letech přitom nemohli tušit, že…