Na dně v Paříži a Londýně

Smrad, špína, hlad, nemoci, štěnice, násilí, beznaděj… Svět, který nám George Orwell ukazuje v knize Na dně v Paříži a Londýně, musí každému připadat jako peklo na zemi. A není to pouhá metafora. Lidé tu téměř hnijí zaživa, protože se nemají kde umýt ani do čeho převléct. Orwell popisuje i několikadenní hladovění, spánek v ubytovnách pro bezdomovce na promočených prostěradlech a dekách. Jsme svědky beztrestného násilí na ženách, ze kterého se zvedá žaludek.

A nejenže nejde o fikci, ale dokonce ani o reportáž, kdy se novinář vydává popisovat nějaké téma. Orwell v těchto podmínkách na konci dvacátých let 20. století nedobrovolně žil. O to je jeho svědectví cennější, navíc podané s úžasnou literární bravurou – jak je u autora považovaného za tvůrce moderní anglické novinařiny a jednoho z nejlepších anglických esejistů zvykem.

S pochopením

Gerge Orwell (1903–1950) pobýval na konci dvacátých let v zapadlé uličce v Paříži v levném hotelu („stěny byly tenké jako z krabiček od zápalek“ a pochodovaly tu „dlouhé zástupy štěnic“), kde se střídali lidé různých národností, povolání i vlastností. Někteří tudy procházeli, jiní tu uvízli podobně jako autor na delší čas. Ať už kvůli špatně placené práci nebo proto, že žádnou neměli. To druhé potkalo i budoucího novináře a spisovatele, kterému najednou došly úspory.

Tím, že Orwell s lidmi na okraji společnosti skutečně sdílel jejich osudy, neměl potřebu je ani přikrašlovat, ani se jim vysmívat. Příběhy lidí ze dna Paříže nepopisuje s ospravedlněním, ale s pochopením. Vykresluje úděly lidí, kteří pracují až šestnáct hodin denně za mizivé peníze a dbají na svou důstojnost i čest, ačkoli mají všechny důvody odhodit jakékoli hodnoty stranou.

Zároveň ale líčí i odpudivé chování těch, jež „chudoba osvobodila od všech běžných norem chování“. Zprostředkovává například děsivé vyprávění muže, který se zasněnou vášní vzpomíná, jak před lety získal hodně peněz, za které si pořídil ve sklepě uvězněnou dívenku, již brutálně znásilnil. „Kdo jste si nevypěstovali jemný smysl pro lásku, vy si takovou radost snad ani nedokážete představit,“ říkal mu muž. „Přísahám vám, messieurs et dames, kdyby tu nebyl ten zpropadený zákon, který nám bere svobodu, byl bych ji na místě zabil.“

Ačkoli podobných historek je tu řada, asi nejzajímavější jsou Orwellovy téměř sociologické postřehy, co s člověkem chudoba, hladovění či nekonečná, a přitom špatně placená práce udělá. On sám ji nemohl v Paříži dlouho sehnat a byly dny, kdy neměl k jídlu vůbec nic: „Hlad uvrhne člověka do takového stavu, jako by byl naprosto bez páteře a bez mozku; ze všeho nejvíce to připomíná následky chřipky. Je to, jako byste se proměnili v medúzu nebo jako by vám vypumpovali všechnu krev a místo ní vám dali vlažnou vodu. Mojí hlavní vzpomínkou na hlad je naprostá nehybnost a bezvládnost.“

Následně se mu podařilo sehnat zaměstnání v jednom hotelu – myl nádobí v místnosti, kde se nemohl pořádně narovnat, bylo tam přes 40 stupňů Celsia a pracoval někdy až šestnáct hodin s krátkými pauzami (v dalším hotelu to už bylo osmnáct hodin bez přestávky). „Měl jsem pocit – těžko se to vyjadřuje – hluboké spokojenosti; takové spokojenosti, jakou může cítit jen dobře krmené zvíře, spokojenosti ze života, který byl najednou tak jednoduchý,“ popisuje své pocity.

Pokud jde o zákulisí hotelu a zejména hygienu v kuchyni, řekněme to takto: tuhle knihu by neměl číst Zdeněk Pohlreich. Jeden z nejméně nechutných popisů zní: „Je to zhruba tak, že čím víc člověk zaplatí za jídlo, tím víc potu a slin s ním musí zkonzumovat.“

Zkouška počestnosti

Druhá polovina knihy popisuje Londýn, kam Orwell odjel s vidinou lepší práce. Opak byl ale pravdou: propadl se ještě níž a neměl ani na nejlevnější ubytování. Musel tak do center pro bezdomovce, kde jsou už lidé zbaveni veškeré sebeúcty. Například jsou nahnáni nazí do koupelny, kde je tak špinavá voda, že je na ní černé páchnoucí kolo usazenin. „Padesát špinavých, úplně nahých chlapů, kteří se navzájem strkají v místnosti o velikosti šest krát šest metrů, kde pro všechny byly pouze dvě vany a dva slizké nekonečné ručníky.“

Tady také zažil pokus o znásilnění, který naštěstí odvrátil. Orwellovou ambicí však není popisovat děsuplné historky z míst, kam se většina čtenářů jeho knihy nikdy nepodívá. Chtěl ukázat, jak snadno se člověk propadne na dno a jak těžko se vrací zpátky. Stačí úraz, ztráta partnerky, propuštění z práce. Na začátku si říká, že je to jen na chvíli, hnusí se mu ostatní nuzáci, protože on se na rozdíl od nich chystá zpátky do normálního života. Jenže se mu to nepodaří. A pak je stále těžší přesvědčit sebe i okolí, že by to dokázal, kdyby dostal druhou šanci. „Bída vymaže budoucnost,“ píše Orwell ve snaze pomoci onu budoucnost hledat. A činí to i tím, že vyvrací tehdejší blud bohatých lidí, že když se lidem trochu povolí opratě, budou chtít ty úspěšnější okamžitě podřezat.

„Strach z lůzy je založen na pověře. Vychází z názoru, že mezi bohatými a chudými je nějaký záhadný důležitý rozdíl, jako by šlo o dvě různé rasy. (…) Ale ve skutečnosti žádný takový rozdíl neexistuje,“ vysvětluje v jedné kapitole.

V další pak řeší, proč se opovrhuje žebráky, a nabízí i odpověď: „Myslím, že je to z toho prostého důvodu, že se jim nedaří vydělat si na slušné živobytí. V praxi se nikdo nestará o to, jestli je nějaká práce užitečná nebo zbytečná, produktivní nebo parazitická; požaduje se jedině, aby byla výnosná.“ A dodává: „Peníze se staly hlavní zkouškou počestnosti.“

Ctít důstojnost

Kouzlo Orwellova vyprávění spočívá rovněž v podprahovém sdělení: pokud mohl do takové bídy zabřednout i jeden z největších intelektuálů 20. století, pak se to skutečně může stát každému. Sám tu připomíná, že problém je, že ti, kdo mohou svými rozhodnutími ovlivnit budoucnost lidí žijících v nouzi, o nich téměř nic nevědí. A na konci knihy pak překvapivě říká, že se chce v budoucnu mezi tuláky a žebráky vrátit: „Zatím mám pocit, že jsem viděl jenom okraj bídy.“

V knižní reportáži vydané poprvé v roce 1933 také nabízí jakýsi úvod do své nejslavnější knihy 1984, kterou napíše dvacet let po zážitcích z Paříže a Londýna. Tady totiž vidíme, proč tak přesvědčivě vykreslil manipulovatelnost mas na jedné straně (mám na mysli onu touhu po jednoduchosti, kterou jsem popsal výše) a zároveň nezastavitelnou dychtivost některých žít svobodně. Bez ohledu na rizika a možné následky.

Kniha má však poselství i pro společnosti, které si užívají svobody. Přestože bídu, kterou popisuje, v Česku dnes nemáme (a sám Orwell v pozdějších esejích ze čtyřicátých let psal, že životní podmínky lidí se výrazně proměnily), jeho reportáž je v mnohém aktuální. To, že se změnila podoba chudoby, neznamená, že je méně závažná. Pocit vyloučení a nemožnosti vymanit se ze sociální pasti je velmi subjektivní.

Pokud by někdo vyrazil předčítat Orwellovu knihu matce samoživitelce s postiženým dítětem, těžko by ji uklidnilo, že před několika desítkami let by zřejmě skončila jako prostitutka a dítě by nepřežilo. Orwell velmi přesvědčivě ukazuje, a v tom je nadčasový a univerzální, jak klíčové je ctít lidskou důstojnost lidí žijících v nouzi. Mnohdy je to to nejlepší, jak jim můžeme pomoci se ode dna odrazit.

George Orwell: Na dně v Paříži a Londýně

Přeložil Vladimír Rogalevicz, Argo, 236 stran